Bikijada – chorvatské býčí zápasy

Býčí zápasy si tak budují tradici tam, kde by je člověk nečekal v oblasti Záhoří Dalmácie. Ten zásadní rozdíl oproti známější koridě je na první pohled viditelný. Býci bojují proti sobě nikoli proti toreadorovi. Místní říkají - bez býčích zápasů, které se v chorvatštině nazývají bikijada - by Záhoří Dalmácie - nemělo tvář.

Býk proti býkovi

Žádný typický průběh zápasu neexistuje. Základ je dostat býka doprostřed arény. Někdy se to normální cestou nedaří, tak ho vezou kamionem až tam. Býci ryjí rohy v zemi, odhrabují předníma nohama, někdy se nejdřív staví k sobě bokem. A pak přijde úder. Někdy souboj trvá minutu, někdy tři čtvrtě hodiny.

„Kdo to nezná, myslí si, že poražený býk musí zůstat ležet, bude nabodnut, nebude schopen odejít. Tak to není. Rozhodují nuance. Býk, který je slabší, často z boje prostě vycouvá a tím sám porážku uzná. Býci ví, že skončil, a vidíme to i my. Děláme to přesně podle přírody. Ani není v zájmu chovatelů, aby zvíře nějak trpělo,“ vysvětluje jeden z chovatelů gazda Josip Ribičič Kuman.

To potvrzuje také Branko Vidoš, který je předsedou sdružení přátel sportu býčích zápasů. „Když se to nepodaří, tak se prostě býci z arény zase odvedou a čau. Násilím je nikdo nenutí. Spoléhá se na to, že mají souboj v genech. A když se jim zrovna nechce, tak se souboj zkrátka nekoná.“

I proto se gazdové nebojí, že by vstup země do Evropské unie mohl jejich klání ohrozit. Ojediněle totiž dojde ke zranění a všechna zvířata mají veterinární dohled. Podle chovatelů nemají žádné vážnější výhrady ani ochránci zvířat.

„Nejdřív nám nadávali do vidláků a tvrdili, že týráme zvířata. Pak přijeli sem a nemohli nám žádné vážné prohřešky prokázat. Když někdo udeří býka, nedělá to bezdůvodně. Když zvíře vyrazí proti ohradě, musíte ho samozřejmě zastavit. Ale to není nic zvláštního. Souboj samotný se jako týrání brát taky nedá. Býci vždycky mezi sebou bojovali o krávu. Rozdíl je jenom v tom, že tady žádná kráva není a na jejich klání se kouká plno lidí. Využíváme jen jejich instinktu,“ vysvětluje gazda Josip Ribičič Kuman.

Jedním z hlavních kriterií bikijády je totiž ochrana zvířat a proto mají býci ztupené rohy, aby se nemohli tak snadno poranit. Pro chovatele totiž není jednoduché a laciné býka pro zápasy připravit.

„Napřed ho musíte pět let a krmíte a celou tu dobu nemáte tušení jaký vlastně je. Když ho přivedete, může být hned šampiónem anebo z něj nebude nic a vám nezbývá než si počkat. Můžete tedy ztratit plno času a peněz a vítězství nikde,“ popisuje Kuman, který odhaluje také tréninkové metody.

„Býka vypustíte ven. On kope nohama, ryje rohy v zemi, odhrabuje předníma nohama. Potřebuje se zbavit nadbytku energie. Krmí se, ale nemá výdej, to je jednoduché. Když se uklidní, uváže se za rohy a jdete s ním několik kilometrů a zase zpátky. Buď volným krokem, rychlým krokem nebo v běhu.“

O čest a slávu

Přestože se bikijáda v Dalmatském Záhoří koná prakticky každý víkend, tak rozhodně nejde o výnosný byznys. Vlastníkům býků se za účast platí honorář, který se pohybuje někde od dvou do pěti tisíc kun, tedy šest až 15 tisíc korun. Organizátoři také uhradí cestovné, veterinární dohled, a tak dál.

„Jsme šťastni, když výdaje pokryjeme ze vstupného a z prodeje. O to důležitější je sponzor. Když nějakého máte, pak už je šance, že budete mít finance v rovnováze, popisuje realitu Josip Ribičič Kuman, který také bikijády organizuje. Sázky na vítěze jednotlivých zápasů podle něj k bikijádě nepatří.

„Ne, ne, maximálně se můžete s někým vsadit z ruky do ruky. Dejme tomu o pivo, o kilo pečeně. Peněžité sázení je jednak zakázané a ani není populární. Ale sázky se skutečně nekonají.“

Býčí zápasy ale nejsou pouhým kláním zvířat. Je to autentická kultura. Má svá pravidla, která nemusí být hned na papíře, ale znají je všichni. Jedno z nich zní: hlavně žádná zranění!

Mezi zápasy jsou dlouhé pauzy. Tady dostává prostor tradiční selská gastronomie - mladé hovězí na rožni a taky zpěv. Na každé bikijadě si můžete poslechnout gangaše - pěvce dalmatského záhoří.