Až skončí válka, bude líp? Bohužel ne, jde to proti podstatě fungování naší mysli i mozku, tvrdí klinický psycholog Světlák

6. únor 2024

Být ve stresu je přirozené. Necítit v životě negativní emoce je nemocnější, než je s plným vědomím cítit a pracovat s nimi, tvrdí klinický psycholog a psychoterapeut Miroslav Světlák. „Zároveň určitě existují ti, kteří si nepřipouštějí, co se ve světě děje, a to dělají aktivně a řeknou si: ,Tohle nemůžu vyřešit, tak si to k sobě nepustím.‘ Pak je spousta lidí, které svět nezajímá, protože řeší úplně jiné své potřeby – ale tady bude mnoho těch, kdo proto jen nemají slova.“

„To znamená, že jsou pod velkou zátěží – ať už je to globální oteplování, války, politická situace ve světě, nebo znečištění apod. A protože pro to nemají slova, tak jen řeknou, že zažívají environmentální žal, případně že jsou celkově ve stresu,“ vysvětluje přednosta Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Čtěte také

U takových lidí se pak obava manifestuje celkovou psychickou nepohodou, únavou, bolestmi hlavy, nervozitou, nespavostí.

„Což můžou léčit alkoholem a jinými návykovými látkami. A pod touto slupkou pak při rozhovoru najdeme něco, co by ti lidé sami nikdy neřekli, a to, že je tento svět trápí. A ten psycholog mu k tomu jen dá ta správná slova,“ dodává v Osobnosti Plus.

Klinický psycholog na začátku války na Ukrajině také tvrdil, že se nemáme uklidňovat tím, že až skončí válka, bude všem líp. „Protože tento názor jde proti hluboké podstatě fungování naší mysli a mozku,“ tvrdí.

A bude líp?

„Z budoucích plánů je tak potřeba vybrat jednu jedinou věc a říct, že až to nastane, bude už všechno v pořádku. Jenže to nikdy nepostihne celý komplex,“ naznačuje.

Jako příklad Světlák uvádí pořizování štěněte, které je nádherné a roztomilé, ale při celém plánování života se psem člověk rychle zapomene, že to také znamená konec bezproblémové dovolené nebo že bude nejméně dvakrát denně sbírat exkrementy a utírat loužičky.

Čtěte také

„My se často zaměříme na to, že až ve světě nebude válka, nastane obrovské blaho. Ale bohužel proti tomu jde ještě druhá důležitá vlastnost naší mysli, které se říká hédonická adaptace. To je taková potvora, která ve chvíli, kdy nastane příjemný stav, tak se na něj rychle adaptujeme.“

„A až ten stav přestane být příjemný, objeví se další nová věc. Takže až skončí válka na Ukrajině, tak si samozřejmě všichni oddechneme, i já budu strašně rád, že se mi uklidní svět. Ale pak mi dojde, že našli mikroplasty v plodové vodě nenarozených dětí. A řeknu si: ,Do prkýnka a teď je tady zas tohle,“ uvádí psycholog s tím, že naše mysl bude pokračovat až donekonečna.

„Zastavíme se až u toho, že asi za 4,5 miliardy let naše Slunce vyhoří, rozepne se a celá planeta bude pohlcena.“

„To je celá podstata naděje, protože věříme, že věci dopadnou dobře, i když to pak třeba tak není. Je to důležitá věc, ale opřít se do jediného bodu, případně podmínit tím celé mé štěstí a životní spokojenost, je velmi rizikové. Protože víme, že to k němu nepovede,“ zdůrazňuje.

Environmentální žal nesmí být nemoc

Klinický psycholog a psychoterapeut Světlák by pak nerad viděl, aby se z environmentálního žalu stala diagnóza, případně nálepka.

„První riziko je, že pokud by se z environmentálního žalu stala diagnostická kategorie, mohlo by dojít k tzv. privatizaci stresu. Tak popisuje to, že západní společnost umístila jakékoli trápení na jedince a řekla mu: ,Jsi vyhořelý, máš stres, tak s tím něco dělej. Tady máš léky a jdi do terapie.‘ Ale taky jsme se k této patologii přestali chovat jako ke globálnímu společenskému problému.“

Čtěte také

„Ve chvíli, kdy tady budeme mít, řekněme, klimatický stres nebo environmentální žal, tak opět pošleme lidi k psychologovi, aby si vzali léky, a problém odsuneme jen na ně. My ale potřebujeme, aby se z toho stal naopak společenský problém, který by spojoval.“

„A když tady jednou bude z našich 11 milionů lidí 9 milionů těch, kteří budou říkat, že jsou hrozně smutní, pak teprve to může být společenská síla, která řekne dost. Proboha, vždyť my nechceme takto žít. A pak bude následovat i věta: Co s tím můžeme udělat?“ uzavírá.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Osobnost Plus Barbory Tachecí.

autoři: Barbora Tachecí , lup

Související