Astronauti jsou pro vědce něco jako laboratorní myši. Pohled z vesmíru za to ale stojí, přiznává kosmonaut Vittori

Roberto Vittori|foto:Cecilia Fabiano/LaPresse, Profimedia

Vědeckému pokroku pomáhá i astronaut Roberto Vittori – jako jeden z mála má zkušenosti s ruským i americkým vesmírným programem. Na vlastní kůži zažil i poslední let raketoplánu Endeavour. Na oběžné dráze byl třikrát, dohromady to bylo téměř 36 dnů.

„Být v mikrogravitaci znamená mnoho výzev a rizik. Svaly ztrácejí sílu, kosti zas hustotu. Jedním z méně viditelných rizik je kosmické rentgenové záření. Když jsme mimo atmosféru, jsme vystaveni záření ze sluneční soustavy, a to je docela velké riziko, protože ho kosmonauti přijímají ve velké míře,“ vysvětluje italský astronaut Vittori.

Astronauti se tak stávají zdrojem informací pro vědce, „vlastně jsou trochu jako laboratorní myši,“ dodává.

Mikrogravitace a zrychlené stárnutí 

„Astronaut, který letí do vesmíru, je sám o sobě velkou možností pro medicínu. Asi je to trochu nepříjemná pravda, ale je to fakt. Být v mikrogravitaci je jako být vystaven zrychlenému stárnutí, což se na těle projeví. To samozřejmě není příjemné vědět, ale na druhou stanu, létání ve vesmíru je neskutečná odměna – a za tu to stojí,“ doplňuje astronaut.

Čtěte také

PARDUBICE

Stihne se český astronaut Aleš Svoboda podívat na ISS? Rok 2029 je na hraně

Podle Roberta Vittoriho je pak největší odměnou vědomí, že astronauté pomáhají pokroku v medicíně – například u onemocnění, kde zatím neexistuje léčba.

„Výzkum ve vesmíru má velký potenciál například pro endokrinologii, protože se všechno v našem těle děje hlavně díky hormonům. Jejich uvolňování do krve závisí na střídání dne a noci – a astronauti mají tento rytmus pozměněný. Ve vesmíru se chovají jinak i buňky rakoviny – rostou v jiném tvaru než na Zemi. Takže proto máme seznamy genů a proteinů, které se při růstu buňky ve vesmíru mění. Můžeme je studovat a hledat nové léky, například právě proti rakovině a dalším nemocem,” vysvětluje lékařka Carla Papadiová z římské kliniky ASL Roma1.

Exoskelet ČVUT

Pro měření vesmírných vlivů na člověka jsou potřeba citlivé senzory a přístroje. Své vlastní vyvíjí i výzkumníci z Českého vysokého učení technického. Díky speciálním čidlům dokážou měřit například kognitivní zátěž člověka, vysvětluje mi Patrik Kutílek z týmu biomechaniky a asistivních technologií.

Čtěte také

RADIOžURNáL

Dvojitou roušku nelze utěsnit. Kvalitní nanoroušky mohou chránit podobně jako respirátory, říká expert

„Vyvíjíme především systémy ,nositelné‘ resp. ,přenosné‘, které se uplatní v praxi, a to v rámci tréninku i pro bezpečnostní složky, například po policisty, vojáky a podobně. Jde o zařízení pro monitorování a hodnocení biomedicínských dat – tedy záznam srdeční, dechové, pohybové aktivity.“

„Naším cílem je vyvinout systém založený na umělé inteligenci, který bude poskytovat zpětnou vazbu – resp. člověk, který například cvičí se dozví, jestli cvičí správně, nebo ne,“ popisuje další člen týmu z ČVUT Jan Hejda.

Většinu součástek si tým vyrábí sám pomocí 3D tiskárny v laboratoři v Kladně. Mohou mít různou podobu s ohledem na požadavky – jednou jsou součástí hrudního pásu, jindy třeba náramku. Jsou připevněné na tělo a přes wifi signál nebo bluetooth odesílají zaznamenaná data do počítače.

Čtěte také

Na Marsu budou možná jako první soukromé společnosti, myslí si bývalý americký astronaut

„Současná verze senzoru vypadá jako trojúhelníček se dvěma elektrodami. Má to v podstatě pouze tlačítko pro zapnutí a indikační elektrody. Ty se tedy umístí na osm zvolených míst participanta a následně se automaticky připojí do systému. Senzory samy o sobě neměří pouze elektromyografii neboli EMG, ale měří i zrychlení, úhlovou rychlost a magnetometr,“ pokračuje Hejda.

Jak by mohla přispět k ochraně astronautů liberecká výroba nanovláken? To už si ale poslechněte v audiozáznamu pořadu Zaostřeno Báry Vránové.