Amram Micna odstoupil z funkce předsedy izraelské Strany práce

Dnes jsou někteří místní politologové zděšeni stavem, ve kterém se Strana práce nalézá, a tvrdí, že se z volební porážky pravicovým Likudem po roce 1977 nikdy nevzpamatovala. Podle těch nesmlouvavějších už Strana práce nemá voličům vůbec co říct.

Za její zásadní chybu označuje pravicově zaměřený izraelský deník Jerusalem Post dohody z norského Osla, které s palestinským předákem Jásirem Arafatem uzavřel tehdejší premiér Jicchak Rabin. List sice uznává, že vláda byla vedena nejlepšími úmysly, ale vyčítá jí příliš velkou důvěru v Arafata a jeho sliby. Arafat tak získal mezinárodní uznání, ba dokonce Nobelovu cenu míru, a svůj dosavadní kabát teroristy vyměnil za status politika, a tím dostal možnost vybudovat mocné ozbrojené složky. Jen díky tomu mohl před dvěma a půl lety zahájit teroristickou válku, která trvá dodnes. Příčiny současné katastrofální bezpečnostní situace tedy média spatřují právě v idealismu Strany práce, který označují za hlavní příčinu její porážky v letošních volbách.

Amram Micna se nečekaně vyhoupl do čela strany v loňských předvolebních primárkách, kdy oslovil především umírněnou část svých stranických kolegů - nikoli však voliče, jak se ukázalo v lednových volbách. Strana práce utrpěla trpkou prohru s dosud vládnoucím Likudem, a nejenže ztratila 6 parlamentních křesel z těch, které už v Knesetu měla, ale získala pouhou polovinu toho, co pravicový Likud premiéra Ariela Šarona.

Podle izraelských médií i politologů byl omylem Strany práce už její volební program. Micna především obhajoval poskytnutí další šance Jásiru Arafatovi - něco, co dnes považuje za krátkozraké a kontraproduktivní nejen většina Izraelců, ale i řada světových politiků, včetně amerického prezidenta George Bushe. Média proto Micnu shodně označují za naivního politika.

Dnes izraelští komentátoři Straně práce vyčítají především mlčení a nečinnost na vnitropolitické scéně. Současnou izraelskou událostí číslo jedna není nedávný historický summit Šarona s palestinským premiérem Mahmúdem Abbásem, ani nadcházející Šaronova osmá návštěva v Bílém domě, ale bitva o ekonomické reformy mezi vládou zastoupenou ministrem financí Binjaminem Netanjahuem a odborovou centrálou Histadrut, zdůrazňují média. Vláda za účelem oživení ekonomiky navrhuje rozsáhlé rozpočtové škrty a revoluční změny v sociálním systému, které odbory nechtějí připustit. A právě k této reformě měla Strana práce zaujmout stanovisko, ale nemá k ní absolutně co říct.

Strana práce měla důrazně kritizovat hospodářskou politiku Likudu a nabídnout přesvědčivý alternativní plán, zdůrazňují izraelští komentátoři. Za vlády Likudu prožívá izraelské hospodářství nejhorší recesi za posledních 50 let, nezaměstnanost převýšila 10 procent a povážlivě vzrostlo procento občanů, kteří žijí na hranici bídy. Strana práce však ani v této situaci s žádnou alternativou nepřišla.

Dnes pouze usilovně jedná o náhradě odstoupivšího Amrama Micny. Jeho předchůdce ve funkci předsedy Binjamin Ben-Eliezer podpořil dočasné předsednictví nestora Strany práce Šimona Perese, který by ji vedl až do stranických voleb v příštím roce. Ne všichni prominentní členové strany však zastávají stejný názor a preferují jinou formu řešení, anebo se o místo lídra ucházejí sami - kromě Ben-Eliezera se hovoří o několika poslancích Knesetu, ale i o bývalém předsedovi a premiérovi Ehudu Barakovi.

Přestože Peres se v Izraeli všeobecně těší velké úctě a nikdo mu neupírá politické zásluhy a státnické schopnosti, řada politologů nevidí ani v něm řešení vleklé stranické krize. Peres v srpnu oslaví 80. narozeniny a ještě ke všemu je vizionář, tvrdí odborníci. A Strana práce teď ze všeho nejvíc potřebuje realistu. Micna bývá obviňován, že stranu zavedl příliš doleva. Strana práce pod jeho vedením prý zcela ztratila identitu, a dokud ji nenajde, odpadlí voliči se k ní nevrátí.

Zatímco vláda premiéra Šarona bude v nejbližších dnech hlasovat o přijetí nejnovějšího mezinárodního mírového návrhu, Strana práce bude rozhodovat, kdo stane v jejím čele. Přijetí kontroverzního mírového plánu, takzvané "cestovní mapy", by mohlo odvést voliče Likudu, a pokud Strana práce vsadí na správného vůdce, má šanci vrátit se do čela státu v plné síle.