Američané v Sýrii zaútočili na radikály, které se Turecku nedaří dostat pod kontrolu

Členové Džabhat Fatah aš-Šám (Fronta dobytí Sýrie) ve městě Maarrat al-Numan

V provincii Idlib na severozápadě Sýrie by od konce srpna mělo platit příměří. Už den po vyhlášení klidu zbraní, který nastal 30. srpna, tam ale Spojené státy letecky zaútočily na džihádistické radikální skupiny.

Rakouský list Der Standard se ve své analýze mimo jiné zabývá tím, jak postup Washingtonu komplikuje ruské plány.

Deník si stěžuje, jak obtížné je dnes reportovat o dění v Sýrii, protože důležité obraty ve vývoji tamní situace u čtenářů jen stěží zaujmou. Podobné to bylo u překvapivého amerického úderu vedeného na výcvikové středisko extremistů, který krátce po vyhlášení příměří nejprve vyvolal především zmatek.

Příznivci Ruska a syrského režimu nejdříve na sociálních sítích oslavovali, že za náletem stojí Moskva a Damašek, kteří v jejich očích jako jediní proti teroristům doopravdy něco dělají. Jejich zklamání ale přišlo poté, co se k útoku přihlásily USA.

Moskva se následně nezdržela kritiky, když americký zásah označila za ohrožení příměří. Na něm se už dříve dohodl právě ruský prezident Vladimir Putin se svým tureckým protějškem Recepem Tayyipem Erdoganem.

Klid před bouří

Ankara má v provincii Idlib, poslední baště syrských povstalců, dvanáct vojenských stanovišť. Kvůli v květnu zahájené syrsko-ruské ofenzívě, ale zejména kvůli nedávnému osvobození města Chán Šajchún syrskou armádou, které bylo od roku 2015 v rukou povstalců, ztratili Turci v Sýrii velkou část své reputace.

Devatenáctého srpna, kdy syrský režim získal Chán Šajchún pod svou kontrolu, syrské jednotky dokonce zaútočily na konvoj turecké armády v oblasti. Podle vyjádření Ankary v něm mířily posily na základnu ve městě Morek, Damašek ale takovou verzi odmítá a tvrdí, že konvoj vezl zbraně povstalcům právě do Chán Šajchúnu.

Ankara v Idlibu s některými skupinami rebelů spolupracuje. Zároveň se jí ale nedaří tamní radikální skupiny dostat pod kontrolu. Na takové podmínce se přitom s Turky dohodlo Rusko loni na podzim. Vzájemný pakt tehdy na poslední chvíli odvrátil hrozící ofenzivu syrského režimu na Idlib.

Od té doby ale v oblasti sílila pozice islamistické skupiny Haját Tahrír aš-Šám. A to hlavně na počátku letošního roku, kdy ovládla velkou část provincie a z tohoto prostoru poté útočila na syrské a ruské jednotky. Ankara postupně propásla několik termínů, které jí pro vynucení klidu v oblasti stanovila Moskva.

Syrská armáda poté od května provedla několik náletů na povstalce, které se ale nevyhnuly ani civilistům. OSN potvrdila, že zasaženy byly i školy nebo zdravotnická zařízení. K 500 mrtvých civilistů se přidalo i na půl milionu nových uprchlíků vysídlených v rámci Idlibu. Der Standard připomíná, že Turecko další běžence přijmout odmítá.

Podle rakouského listu teď v Idlibu panují obavy, že nové příměří poslouží jen k přípravám dalších útoků. Na druhé straně je pravdou, že Rusko má zájem na zachování turecké přítomnosti v oblasti, protože už v polovině září v kazašské Astaně přijde na řadu další kolo rozhovorů, které by mohly přinést základ pro politické řešení situace v Sýrii. To je nezbytný předpoklad pro zahájení obnovy válkou zničené země.

Bezpečná zóna

Další příčinou, proč Putin s Erdoganem udržuje čilou komunikaci, je konkurence v podobě Washingtonu. Turecký prezident si minulý týden po telefonu potvrdil se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem spolupráci obou zemí na budování takzvané „bezpečné zóny“ u turecko-syrské hranice.

Ta by měla držet na uzdě takzvané Lidové obranné jednotky (YPG). Tedy milice syrských Kurdů, které jsou podle Ankary napojené na v Turecku zakázanou Stranu kurdských pracujících (PKK). Ankara proti těmto jednotkám hrozila zasáhnout, což ale odmítají Spojené státy, kterým syrští Kurdové pomáhali v boji proti takzvanému Islámskému státu.

Pro Moskvu a Damašek znamená turecko-americká spolupráce na severovýchodě Sýrie především to, že Asadův režim jen tak rychle oblast pod kontrolu nezíská. Rusové však doufají, že v rukávu drží silnou kartu, protože Turecko není s jednáním s Američany příliš spokojené.

Bezpečná zóna totiž navzdory optimismu prezidenta Erdogana neodpovídá jeho představám. Svými rozměry, 460 km na délku a 32 km na šířku, totiž bude menší, než Ankara žádala.

Ještě důležitější je ale fakt, že oblast budou muset Turci kontrolovat ve spolupráci s Američany. A o tom, že by se Lidové obranné jednotky v nejbližší době rozpustily a odevzdaly zbraně, zřejmě nemůže být ani řeč.

Už zahájení ofenzivy v Idlibu bylo považováno za trest Moskvy vůči Ankaře za její spolupráci se Spojenými státy. Dohodou o příměří Putin Erdoganovi ustoupil, teď ale americký nálet na džihádisty situaci znovu zkomplikoval. Nepatří náhodou k pravidlům hry, aby Washington své partnery o plánovaných operacích informoval?, zamýšlí se rakouský deník Der Standard.

Spustit audio

Související