Američané a únor 1948 v Československu: naivita a špatný odhad situace

24. únor 2018
Laurence Steinhardt a Jan Masaryk

Pro Američany bylo poválečné Československo politickou laboratoří. Začteme se do odtajněných amerických diplomatických depeší z klíčového období před i během února 1948.

Vyplývá z nich až překvapivá naivita, s jakou Američané vývoj v Praze sledovali a hodnotili. Chtěli pomoct československým nekomunistickým stranám, ale stejně jako ony se nechali ukolébat komunisty, kteří jim doslova před očima připravovali definitivní převzetí moci a zavedení totalitních pořádků.

Když se ve Washingtonu ke konci války rozhodovali, koho do Prahy poslat, padla volba na bohatého právníka s politickými ambicemi Laurence Steinhardta. Ten měl sice bohaté diplomatické zkušenosti a komunistické praktiky viděl doslova na vlastní oči jako velvyslanec v Moskvě na přelomu 30. a 40. let.

Jenže komunisty v Československu a konkrétně Gottwalda podcenil. Svědčí o tom telegramy, které posílal z Prahy do Washingtonu po volbách v roce 1946. Vítězství komunistů ho zaskočilo, ale nepřikládal mu zjevně velký význam.

Toto jsou úryvky z telegramů z jara a léta 1946: Klement Gottwald je „člověk se zdravým selským rozumem, který disponuje vrozenou bystrostí a je ochotný se učit. Je to skrz naskrz československý vlastenec. Není pravděpodobné, že by chtěl podnikat nějaké extrémistické avantury.”

V roce 1945 prezident Truman jmenoval Laurence Steinhardta velvyslancem v Československu

Takhle smířlivě hodnotil předsedu KSČ americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt v telegramu v roce 1946. Když Československo na příkaz Moskvy odmítlo Marshallův plán, považoval to americký velvyslanec Steinhardt překvapivě za politický „majstrštyk“ prezidenta Edvarda Beneše.

„Beneš přelstil Sověty i československé komunisty. Nejdřív stál za rozhodnutím přijmout anglo-americkou pozvánku k jednání do Paříže, potom souhlasil s Gottwaldovou cestou do Moskvy. Předpokládal přitom sovětské veto československé účasti na pařížských jednáních. To mu pomohlo, aby veřejně odhalil, že československou zahraniční politiku diktuje už ve skutečnosti Moskva a země není úplně samostatná. Prokázalo to navíc pravdivost opakovaného tvrzení západního tisku o tom, že je Československo sovětským satelitem. Proto teď může Beneš vybídnout umírněné politické strany, aby veřejnosti vysvětlily, že Sovětský svaz Českoslovnensku přikázal, aby jednalo v rozporu se svými vlastními zájmy.”

Pražská zkušenost Američany poučila

A to mělo podle diplomata Steinhardta pomoct k diskreditaci komunistů v očích široké československé veřejnosti. Jak mohlo dojít k tomu, že se Američané a jejich špioni v Praze nechali před únorem 1948 komunisty tak snadno ukolébat?

Edvard Beneš

Vysvětluje historik Bostonské univerzity Igor Lukeš, autor knihy Československo nad propastí: „Američtí zpravodajci v Praze pracovali tak, že zavolali Honzovi Masarykovi a ten jim řekl všechno, o čem to odpoledne jednala vláda. Nebo jim to řekl Šrámek nebo podobní lidé. A ti zase neměli vůbec žádné ponětí o tom, co chystají komunisté jako Slánský, Kopecký a ostatní ostří hoši ostřílení z Moskvy, kteří předstírali, že jsou ochotni hrát jakousi diplomatickou hru. Ve skutečnosti ale dobře věděli, že nakonec o všem rozhoduje moc.“

A to si Američané začali naplno uvědomovat, až když už bylo pozdě. Je bohužel příznačné, že ve dnech, kdy se rozhodovalo o budoucnosti Československa v Praze, nebyl velvyslanec Steinhardt a hlavní zpravodajský důstojník Spencer Taggart s chotí jezdil po památkách v Itálii.

Telegram o hrozící krizi na konci ledna 1948 tak posílal Steinhardtův chargé d’affaires John Bruins. Jeho střízlivé hodnocení situace už na situaci nic nemohlo změnit: „Komunisté zahájili kampaň, aby začátkem května ve volbách získali 51procentní většinu. Propaganda plně využívá skutečnosti, že většinu Československa osvobodila Rudá armáda a že z východu proudí obilí, o které je velká nouze. Na druhou stranu projevují lidé v Československu dobrý vztah k západním zemím včetně Spojených států. Mám za to, že 80 procent obyvatel dává přednost demokracii západního stylu před komunismem, ale umlčuje je prospěchářství a bázlivost.”

Obálka knihy historika Igora Lukeše Na pokraji studené války aneb Američtí diplomaté a špioni v poválečné Praze

Americký ministr zahraničí George Marshall význam dění v Praze určitě nepodceňoval. Svědčí o tom telegram, který poslal velvyslanci do Paříže těsně před vyústěním československé vládní krize: Washington, 24. února 1948, 7 hodin večer. „Obáváme se dopadu, které bude mít úspěšný komunistický převrat v Československu pravděpodobně v západoevropských zemích, když ho necháme bez odpovědi. Existuje reálná možnost, že vývoj v Československu povzbudí komunisty na západě a dodá jim odvahu k opakovaní takového pokusu o převzetí moci, zejména v Itálii.”

Československo zamířilo ke komunisty slibovaným „světlým zítřkům“, tedy přinejmenším na příští čtyři desetiletí. Američané a jejich evropští spojenci oslabení válkou, neuměli nebo nemohli pomoct. Ale pražská zkušenost Američany a jejich spojence přinejmenším poučila, jak už za několik měsíců ukázala jejich neústupnost v případě Berlínské krize. Stalinův plán na získání kontroly nad německou metropolí a postupně celou zemí narazil na rozhodný odpor Západu, i když křehkou československou demokracii už to zachránit nemohlo.