Alice Muthspiel: Výletní autobus do Paříže

21. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hraniční kontrola cestujících v autobusu

V letadle mám panický strach, nezbývá mi tedy než používat všechny ostatní dopravní prostředky. Má nedávná cesta dálkovým autobusem do Paříže však byla opravdu speciální. Po několika kilometrech za německou hranicí znenadání řidič odbočuje z dálnice, projíždí miniaturní vesničkou a vjíždí do velkého hangáru někde mezi poli a kopci, na území nikoho, kde vypíná motor. Google maps nás lokalizuje poblíž Waidhaus.

Na bundách uvítacího výboru asi osmi mužů s přísnými výrazy čtu „Polizei“. Moje dvacetiletá sousedka vypadá vyděšeně a otráveně zároveň. Čekáme, co se bude dít.

Čtěte také

Pohled na tuto scénu mě okamžitě přenáší do období komunismu, kdy nad námi měli celníci absolutní moc. Provést nám osobní prohlídku, nebo nás nechat rozmontovat auto, bylo celkem běžné. Ten strach a pocit bezmoci, který jsme prožívali s každým kilometrem ke státní hranici, už z mé paměti asi nikdy nevymizí.

Netušíc, co bude následovat, vybavuje se mi příhoda z 80. let při cestě do tehdejší NDR. Německý celník mně nařídil vyndat po jednom věci z kufru před zraky všech cestujících. Vytahovala jsem vztekle prádlo (i to spodní) kus po kusu. Horší ponížení jsem si v sedmnácti nedokázala představit.

Nakonec mi dal pokutu ve výši 30 marek za jednu krabičku cigaret navíc, a když jsem se v perfektní němčině ohradila, nekompromisně zaškrtl na papíře ještě jeden přestupkový paragraf a měla jsem to o 50 marek dražší.

První zákazníci

V hlavě počítám, kolik si asi vezu krabiček, a sleduji postupný odchod cestujících z autobusu po třech s policejním doprovodem. Na stoly před autobusem vykládají vše ze svých kabelek, batohů a kapes. Německý policista se opakovaně vrací do autobusu, ukazuje prstem na další tři a pokaždé se ptá roztomilou češtinou: „Maš všecko?“

Volám bratrovi do Čech a ten si ze mě dělá legraci: „Jo, ty si se asi spletla a nastoupila do výletního autobusu. To máš pěknou zábavu, tak si to užij a zavolej, až dojedeš!“

Venku kontrolují vše do detailu: záhyby peněženek, notýsky, boty, rukávy u bund, dokonce rozbaluji i papírové kapesníky a odvíjejí srolovaný záchodový papír. Pak posílají prošacované cestující doprava, či doleva. Nechávají je přihlížet prohlídkám ve stoje u zdi. Nikdo se neodváží vyjít ven.

Vycházím z autobusu. První pohled padne na mladého muže s pouzdrem na kytaru. Navozuje mi to atmosféru mafiánských přestřelek, a tak se držím blíže autobusu, abych se mohla schovat, až to začne.

Čtěte také

Obdivuji krásného policejního psa, natěšeného do akce. Netrpělivě přešlapuje u nohou svého pána, který se ho příkazy snaží udržet v sedě. Do toho mi řidič říká milým hláskem: „A pejsek všechno najde... I kdybyste tu trávu jen kouřila...“

Slyším část rozhovoru dvou policistů: „Máme dva... drogy…“ Vypadají spokojeni s úlovkem a nás, poslední dvě, už nekontrolují. Řidič poznamenává: „Nevím, co s nima pak dělaj. Asi je dovezou na českou stranu a pak dou pjéšo.“

Z jiných zdrojů se následně dozvídám, že to byla premiéra zkoušky nové kontrolní budovy za účasti velkého Bundespolizei-šéfa a my byli první zákazníci. Celý „spektákl“ trval dvě hodiny, ale čas příjezdu a odjezdu je orientační, upozorňuje dopravce.

Tak se těšme, dámy a pánové, do Německa to bude ještě jízda!

Autorka je publicistka, žije v Paříži

autor: Alice Muthspiel
Spustit audio