Alexandr Mitrofanov: O dnešních nevěřících Tomáších

20. červen 2013

Na pozadí kauzy spojené především se jménem Jany Nagyové běží spor, který tato kauza vyvolala. Na jedné straně stojí lidé, kteří zásah orgánů činných v trestním řízení vítají. Bezvýhradně a bezpodmínečně, tyto přívlastky by patřily spíše ke stanoviskům nenovinářské části obyvatelstva. Tam je podpora velká.

Žurnalista by přece jen, objektivně vzato, neměl nikdy podléhat většinovým názorům či náladám a měl by se snažit najít vlastní stanovisko. Proto nadšených stoupenců zákroku policie a státních zástupců není mezi publicisty mnoho, i když se také najdou.

Ve skupině, která činnost represivních složek státu v této kauze spíše vítá, převládá spokojenost s faktem, že se konečně někdo odhodlal nejen poukázat na špinavé praktiky, které zdomácněly v naší politice, ale jako muž činu předvést sílu, kterou disponuje. Věří se, že policisté a státní zástupci vědí, co činí, a že mají dostatečně zdůvodněny všechny své minulé, současné i budoucí kroky.

Zároveň jsou lidé z této skupiny spokojených – a u novinářů toto platí zvlášť a vyústilo v několik ostrých přestřelek na sociálních sítích – otráveni z faktu, že jiní žurnalisté odmítají zařadit se mezi nadšenou většinu a trvají na své povinnosti nevěřit předem nikomu a všechno podrobovat skepsi a pochybnostem.

Netajím se s tím, že patřím k té druhé, nejásající skupině. Nebyl bych v ní, kdybych neprošel ve svém téměř šedesátiletém životě řádkou situací, v nichž bylo snadné podlehnout víře v cosi nebo v kohosi – a také se mi to nejednou přihodilo. Nejvýraznější okamžiky se dají vybavit snadno. Od gorbačovských nadějí, že se dá naroubovat lidská tvář na režim, v němž jsme tehdy žili. Přes nesmělou víru koncem roku 1989, že s krachem viditelně zlého uspořádání společnosti možná přijde vhod šance pro lidi, aby se i oni změnili. A pak už jen po šikmé ploše, stále níž, až na dno, z něhož se lze pouze odrazit. Což je nadějné samo o sobě.

Za jiné lidi, kteří, jak jsem se v těchto dnech přesvědčil, sdílejí můj názor, mluvit nemohu. Své vlastní klíče určující postoj k chování policistů a státních zástupců v kauze Nagyová ale znám. Za prvé je to obecná nedůvěra k represivním složkám státu a to v každém režimu. Z podstaty věci jsou jejich členové vystaveni mimořádně velkému a pro společnost mimořádně nebezpečnému pokušení. Mohou za určitých situací zneužít ve svůj prospěch trestající nástroje státu, které jim byly pouze svěřeny.

Vždyť jsou to, a to je druhý klíč k mému postoji, jen lidské bytosti. Jako každý jiný. S potenciálními neukojenými ambicemi, mstivostí, touhou vyniknout, s možnou absencí morálních brzd. Není podle mě správné, nevěříme-li apriorně politikům, projevovat slepou důvěru vůči policistům a státním zástupcům.

Nesmírně se mi uleví, až tito lidé konečně poruší své mlčení a přesvědčí všechny, i nás nevěřící Tomáše, že měli ve svém konání pravdu. Zatím se to nestalo.

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.