Alexandr Mitrofanov: Jak je důležité sledovat ruský brak
Mým poněkud pochybným koníčkem se stalo v uplynulých letech sledování ruského uměleckého braku. Nejsem v tom obzvlášť úspěšný, protože braku je nepřeberné množství a já na všechno nestačím. Nicméně nějaké úspěchy jsem přece jen zaznamenal.
Stálí čtenáři a posluchači těchto komentářů si možná vybaví text starý téměř pět let, v němž jsem přiblížil ruský seriál Velvyslanectví. Byl to dokonalý brak, zároveň posloužil jako autentická ilustrace imperiálního myšlení, které už v roce 2018 bylo v Rusku převládající a z něhož vyvěral vztah Moskvy k seriálové zemi, která až příliš nápadně připomínala Česko, jako k své dočasně ztracené kolonii.
Čtěte také
V poslední době probíhá moje konzumace ruského braku ve dvou liniích. Jednak poslouchám béčkové detektivky, jednak se čas od času podívám na béčkové seriály (detektivní především). Žánr jsem si vybral záměrně, protože se autoři krimi nezdržují uměleckými ambicemi a současně zrcadlí stav zpravidla provinčních měst a obcí, v nichž se děj odehrává.
Až fascinující je v těchto dílech jedna věc, která je zároveň spojuje. Není to samotná zápletka kolem zločinu, která málokdy překvapí. Jde o styl tamního života, kdy nikdo nepochybuje, že existuje obrovská nerovnost mezi nadřízenými a podřízenými, bohatými a chudými, bandity a nebandity, a přitom nikoho ani nenapadne protestovat proti základnímu principu tohoto života, který zní: Silnější má vždycky navrch, zákon nezákon, podřiď se, nebo bude po tobě.
Béčkové americké bijáky
Jedna kniha mě ale v minulých dnech zaujala nadobyčejně. Je to na pokračování, autor používá pseudonym Viktor Děržavin a vypráví, představte si, svůj příběh někdejšího sovětského důstojníka, který se stal úspěšným nelegálem GRU ve Spojených státech.
Čtěte také
Není tady dost místa na podrobnou analýzu textu, ale stála by za to, kdyby chtěl někdo přiblížit psychologii jedinců, kteří dnes tvoří agresivní politiku Ruska a začali válku proti Ukrajině a celému svobodnému světu.
Ve zkratce lze o této publikaci, která je zjevným pokusem přesvědčit ruské čtenáře, jak vypadá Západ a jak slavní jsou ruští špioni, říci, že její autor, ať je jím kdokoli, šíří stereotypy, které jsou dnes přítomny v celém ruském veřejném prostoru.
Namátkou: USA řídí celý svět a jen Rusko se jim dokáže postavit; správní Američané stejně jako správní Rusové nenávidí všelijaké černé, žluté a gaye; je jedno, jestli je někdo Litevec, Gruzínec nebo Ukrajinec, protože všichni jsou to Rusové a milovali SSSR; správná ruská žena s nadšením spí s Američany, které vlast v podobě GRU potřebuje vytěžit atd.
Jednou jsem se však i zasmál. To když autor, nelegál a podplukovník GRU, který to skrýval před svou rusofobskou litevskou manželkou, z ní dostane přiznání, že je... majorkou ruské vnější rozvědky. To už vypadalo jako béčkové americké bijáky. Ale autor to myslel upřímně.
Autor je komentátor serveru novinky.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.