Adamité? Představa o naháčích v baroku je tak divoká, že ji historici nejdřív zavrhli, říká expertka Doležalová

22. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy v galerii

Jsou události, o kterých takřka nic nevíme, přesto stále přitahují pozornost a provokují.  Čeští adamité či pikarti, představovali radikální část husitů a objevili se v 15. století. Provokativní u nich bylo především to, že údajně chodili nazí, smilnili, a to i s dětmi. Vše souviselo s jejich náboženským ukotvením.

Účinkuje: historička Eva Doležalová
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Středověký člověk měl náboženství středem svého života. Dnešní člověk ale něco podobného vnímá složitě. Mohli bychom říci, že to byli fundamentalisté, možná zoufalí, možná frustrovaní ze světa, ve kterém žili.

Nakonec je zlikvidoval Jan Žižka, byť se k táborskému programu na počátku hlásili, na straně druhé zasáhnul pražský arcibiskup. Zřejmě obě strany už tehdy dobře věděly, jak je extrémismus nebezpečný.

Naháči v baroku

Kdo to ale adamité byli, vysvětluje historička Eva Doležalová: „Nevíme. Trochu tušíme a hodně předpokládáme. Žili na počátku 15. století. Pokud se ocitneme v jihočeském prostředí, tak se tato sekta, či skupina vztahovala k rané české a radikální reformě. Pro středověk máme nějaké prameny, ale představa o naháčích v baroku byla tak divoká, že ji tehdejší historici odvrhli. A překvapivě až v 19. a 20. století nejednou připouštějí, že existovat mohli.“

Čtěte také

Do povědomí české moderní společnosti se adamité dostali díky uměleckým dílům, uvést můžeme Jana Kollára, Alfreda Meissnera, Svatopluka Čecha, Aloise Jiráska, Františka Ženíška, Alfonse Muchy či Milana Knížáka.

Přestože prameny téměř neexistují, tak nejstarší – byť kusé – zprávy jsou z 15. století, ale neexistuje žádné původní svědectví. Otázkou zůstává proč. Možná to adamité nestihli, možná toho nebyli vzhledem k absenci vzdělání schopni.

Ideologické interpretace se pak objevují v dílech Zdeňka Nejedlého či historika Josefa Macka, který je dokonce interpretuje jako progresivní hnutí těch nejchudších částí revolučního spektra.

Podobně je hodnotí také historik Robert Kalivoda, ale u těchto autorů se nějak vytrácí náboženský akcent. Protože adamité byli především křesťané, kteří chtěli žít „jediným správným životem“, s tím pak souviselo i odvržení tradic, např. eucharistie. Jejich akcent byl v následování Kristova života.

Blížil se konec světa

Počátky adamitů souvisejí s vypjatou atmosférou v Čechách, v době těsně před husitskou revolucí. Lidé podléhali představě, že je nutné napravit svět a sebe, protože se blíží konec světa.

Za jejich duchovního otce je považován Martin Húska, kněz, který se k radikálnějšímu směru reformního hnutí přiklonil. Posléze se sice svého učení zřekl, tehdy adamité žili v Příběnicích.

Čtěte také

Jejich skupiny se po zásahu z vnějška patrně roztrousily po okolí a plenily majetek. Jiří Jakub Jukl ve své knize Adamité píše: „Navenek bylo adamitské společenství velmi agresivní. Sektáři přepadali okolní vesnice a městečka, vraždili obyvatele a dobyté místo vždy vypálili. Na tom se shodují všechny prameny.“  

Zbytky adamitů se pak stáhly na ostrov mezi Nežárkou a potokem Řečicí – ve směru na Jindřichův Hradec – kde je čekala poslední etapa. „Tato skupina dala vzniknout těm nejhorším či nejbarvitějším příběhům do podoby, že historici začali pochybovat o jejich pravdivosti. Jedná se už o čisté orgie, do kterých nikdo jiný než členové sekty nevstupoval,“ vysvětluje Doležalová.

K tažení Jana Žižky došlo v říjnu 1421, kdy byla osada na ostrově vyvrácena, mnoho lidí zabito, zbývající se vzdali a byli posléze popraveni. Původní vůdce Martin Húska, spolu se svým stoupencem knězem Janem Jednookým, byl odvezen do Roudnice nad Labem k pražskému arcibiskupovi a zde byli oba upáleni v sudu jako kacíři.     

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda byli adamité pouze naháči (a smilníci) nebo duchovní sekta odpovídá dr. Eva Doležalová: „O adamitech musíme mluvit ve třech fázích: v té první to byla skutečně náboženská, duchovní sekta toužící po obrodě – byť se vymykala tehdejšímu křesťanskému chápání. V té druhé to bylo hledání cesty ,kudy jít, když se nevejdeme do církevní reformy´. A ve třetí to už byla skupina, ke které se připojovali lidé, kteří neměli s žádnou náboženskou reformou nic společného – a tady opravdu docházelo k excesům.“  

Poslechněte si celý pořad Ivany Chmel Denčevové v audiu.

Spustit audio

Související