I ve středověku žily emancipované ženy, co si stály za svým. Dokazuje to příběh tří královen Elišek
I ve středověku žily na našem území ženy, kterým, pokud to můžeme říct s jistou nadsázkou, emancipace nebyla cizí. Příkladem jsou tři zajímavé královny, které všechny nesly jméno Eliška. Přestože se zdá, že středověké ženy byly jen mlčícími figurkami po boku mužů, osudy královen Elišek – Elišky Přemyslovny, Elišky Rejčky a Elišky Pomořanské – dodnes ukazují jejich sílu, odvahu a vůli.
První ze slavných královen byla Eliška Přemyslovna. „Byla páté dítě českého a polského krále Václava II. Pravděpodobně se s ní pro velkou královskou kariéru nepočítalo,“ míní historička Eva Doležalová.
Ale po zavraždění jejího bratra Václava III. v roce 1306 se karty obrátily a podle historičky do hry vstoupily sestry zavražděného krále: Anna, manželka Jindřicha Korutanského, a pak i mladší Eliška.
O čtyři roky se konala její svatba s Janem Lucemburským, který to neměl jednoduché. Stal se sice králem, ale v prostředí, které bylo odlišné od toho, kde vyrostl.
Čtěte také
Eliška byla podle historičky „temperamentní, vědoma si svého postavení a na rozdíl od manžela z velmi starého královského rodu“. A zřejmě to dávala i patřičně najevo, jejich hluboká manželská krize a Eliščin útěk do Bavor pak definitivně nalomil jejich vztah.
„Po jejím návratu roku 1325 byla ženou s podlomeným sebevědomím, chatrným zdravím a v ohrožené politické pozici. Snažila se ale pojistit si práva na věnné statky českých královen a realizovat se jiným způsobem: zakládala kláštery a nemocnice. Ale ani zde se jí příliš nedařilo,“ připomíná historička a zdůrazňuje:
„Emancipovanou ženou ale byla: znala svou cenu, své postavení na trhu královských nevěst a trvala na přemyslovské rodové tradici v době formování silnějšího národního cítění, které se identifikovalo nejen se zemí, územím, ale také jazykem.“
Podnikavá Eliška Rejčka
Druhá Eliška byla v podobném věku a jejich vzájemné vztahy byly více než napjaté. Dokonce to byla macecha Elišky Přemyslovny, když se stala manželkou jejího otce Václava II.
Jmenovala se Eliška Rejčka a král Václav II. se díky ní stal polským králem. Původně se jmenovala Richenza, ale na žádost krále a české šlechty se stala Alžbětou či Eliškou.
Brzy ovdověla. A pak i znovu, když zemřel její druhý manžel Rudolf Habsburský. Dvojnásobná královna vdova se ale nevzdávala.
„Měla v sobě podnikatelského ducha. Pochopila, jak funguje české prostředí, a v pozici královny vdovy s dostatečným majetkem si dokázala si poradit,“ vysvětluje Doležalová. Věnovala se podnikání, svému majetku a výchově své jediné dcery Anežky.
Do historie se zapsal také její vypjatý milostný vztah s českým šlechticem Jindřichem z Lipé. V Brně, kde žila, po ní zůstal klášter, kostel, špitál a řada literárních skvostů.
„Emancipovanou královnou byla i proto, že si byla vědoma svého postavení a dokázala si prosadit své právo na podnikání i na svůj soukromý život. To se každé středověké ženě nepodařilo,“ konstatuje historička.
Diplomatka Alžběta Pomořanská
O něco později žila třetí emancipovaná Eliška. Původně se jmenovala Alžběta Pomořanská a byla vnučkou polského krále Kazimíra III., pocházela tedy z vysokých kruhů. Stala se manželkou císaře Karla IV., který byl tehdy o 33 let starší.
Byl to typický sňatek z rozumu, který se ale stal i pověstným sňatkem z lásky. Manželům se narodilo postupně šest dětí.
Do historie se Eliška zapsala i svou neobyčejnou silou, lámala prý meče a podkovy. Její role byla ale mnohem důležitější.
„Byla to žena s velmi barvitým osudem a velmi výraznými diplomatickými schopnostmi. Svého manžela doprovázela na cestách, na některé diplomatické cesty jezdila i sama. Po patnáctiletém manželství, když ovdověla, ji čekalo dalších 15 let, kdy hájila práva svých dětí oproti následníkovi trůnu Václavu IV., kterému byla macechou a se kterým měli napjatý vztah,“ vysvětluje Doležalová.
Jak emancipované ženy to byly? „Byly emancipované ve středověkých možnostech, ve středověkém pojetí světa, kultuře a života společnosti,“ upřesňuje Doležalová.
„Mýtus, že tomu tak nebylo, vznikl proto, že historii psávali dříve muži a jejich pohled na život byl jiný, než kdyby ji psaly ženy. Ne všechny ženy se chtěly prosazovat nebo se prosadily. Ale všechny tři Elišky to dokázaly: projevit svou vůli a prosadit se – byť ne vždy úspěšně. Všechny tři měly své názory a své cíle,“ uzavírá historička.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
