Adam Drda: Thilo Sarrazin jako oběť politické korektnosti?

O Sarrazinově resignaci se píše jako o „dobrovolném odchodu“ , což je trochu legrační: ocitl se pod obrovským mediálním i politickým tlakem, tudíž ten termín dobrovolný odchod vlastně spadá do oblasti politicky korektního jazyka, který Sarrazin tolik kritizuje a který odmítá používat. Odešel z funkce asi stejně dobrovolně jako Mirek Topolánek z čela ODS.

Fakt ale je, že prezidentovi Wulffovi ušetřil nepříjemné dilema: na jedné straně tu byla – řekněme - politická a mediální objednávka, na straně druhé fakt, že Sarazzin má obrovskou veřejnou podporu. A hlavně je tu další věc: kdyby bankéře prezident odvolal a odvolaný se obrátil na soud, měl by zřejmě šanci vyhrát: muselo by se mu totiž prokázat, že řekl věci, které německý občan nebo člen bankovní rady podle zákona či závazných vnitřních předpisů „své“ instituce říkat v žádném případě nesmí. Což by šlo docela těžko.

Jak to vlastně se Sarrazinem je? Je to antisemita, islamofob nebo rasista, jak se často píše? Aféru v Německu docela kuriózně rozpoutal jeho výrok, že (cituji) „všichni Židé sdílejí určitý gen, stejně jako Baskové mají určité geny, které je odlišují od ostatních.“ Z téhle věty ovšem v normálním prostředí žádný antisemitismus nemůže automaticky vyplývat, je to jakési zkratkovité vyjádření, a za tu zkratkovitost se Sarrazin sám vzápětí omluvil: navíc (a to je dost důležité) jsou tu další jeho názory, z nichž vyplývá, že antisemita není.

Složitější už je to s jeho výroky na adresu muslimů a obecně přistěhovalců. Politolog Alexander Tomský nedávno v Lidových novinách vcelku srozumitelně polemizoval s redakčním komentářem Rádia Česko a m.j. napsal: Sarrazin se do „středu pozornosti dostal proto, že vyprovokoval celou politickou elitu a s ní napadl i její poválečnou ideologii otevřené společnosti a bezbřehé tolerance. (…) Napadl ji chytře, když ji nazval jakýmsi negativním sociálním inženýrstvím, které vede multikulturní Německo do záhuby, protože masové přistěhovalectví snižuje úroveň německé vzdělanosti.“

Pravda je, že multikulturalismus se dostal do slepé uličky a že ve společnostech Západu (ani zdaleka se to netýká jen Německa) se politická korektnost ve vztahu k menšinám a muslimským obzvlášť stala něčím, co vpodstatě brání svobodné diskusi. Přitom je jisté, že přistěhovalci působí obrovské problémy a že kupříkladu požadavek, aby člověk přijal a nedestruoval hodnoty západní společnosti, která mu poskytla útočiště a právo pobytu, je zcela legitimní (Němci to dobře chápou, odtud taky sympatie k Sarrazinovi). V rozhlasové poznámce na širší rozbor není místo, kdo se chce ve věci víc orientovat, nechť si obstará třeba knihu Waltra Laqueura „Poslední dny Evropy“, česky ji v roce 2006 vydalo nakladatelství Lidové noviny.

Jenže: znamená to, že Sarrazin užitečně („chytře a obhajitelně“) napadl německý multikulturní hlavní proud, hlásající „bezbřehou toleranci“? To asi sotva.

Dnes už bývalý bankovní radní kupříkladu říká, že Němci „budou (…) přirozeným způsobem dále hloupnout, protože většinu dětí ve společnosti plodí zrovinka cizorodí, chudí muslimové, kteří nejeví ochotu se integrovat.“ Asi to má být vtipné, a dá se to pochopit jako provokativní útok na zpohodlnělý Západ, kde se chtějí všichni ubavit k smrti a děti považují za obtíž, která jim kazí mládí. Ovšem zároveň je to naprostá demagogie: tureckých a arabských přistěhovalců, ať už dělají cokoli, jsou totiž v osmdesátimiliónovém Německu asi čtyři procenta. Představují problém, nikoli ohrožení německé společnosti.

A k tomu na ukázku další Sarrazinův výrok: „Přistěhovalci z Turecka, Severní Afriky a Blízkého východu jsou v průměru hloupější než německá populace, jen se mnohem rychleji rozmnožují…“

Osobně si o těch citátech myslím, že jsou pitomé: ne proto, že provokují a vybočují ze zavedené „multikulti“ ideologie, ale proto, že jsou vůči přistěhovalcům paušálně urážlivé a hulvátské, jsou asi na stejné úrovni, jako třeba Čunkovy výroky o Romech. Jedna věc je otázka, kam přivede Německo a západní společnosti neochota svobodně debatovat o potížích, které vyplývají třeba z radikálního islámu v Evropě a z neschopnosti Evropanů se mu bránit. A druhá věc, jestli Sarrazinovy výroky přispějí taky k něčemu dobrému, ne jen k lepšímu prodeji jeho poslední knihy.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století