50 let od Churchillovy smrti a 10 nejspornějších momentů jeho života

Winston Churchill

Server BBC News připomíná půlstoletí od úmrtí britského státníka a dvojnásobného premiéra Winstona Leonarda Spencera Churchilla poměrně netradičně. Ačkoli jde o jednoho z největších Britů v dějinách, BBC si všímá problematických okamžiků jeho kariéry, které rozdělují veřejné mínění i po 50 letech.

„Během kariéry dlouhé téměř 70 let to snad ani jinak nešlo,“ míní BBC. „Existuje nebezpečí, že se s Churchilla stane čistý symbol a úplně se vytratí jeho lidská stránka. Byl nesmírně složitou, mohutnou a rozporuplnou osobností,“ připouští šéf Churchillova archivu Allen Packwood.

Prvním výbušným tématem je otázka, zda Winston nebyl rasista a nevěřil v nadřazenost bílé civilizace. Churchillův vnuk Nicholas Soames sice tuto kritiku rozhořčeně odmítá, historikové jsou ale opatrnější.

V roce 1937 například Churchill řekl Královské komisi pro Palestinu, že odmítá uznat provinění vůči americkým Indiánům či původním obyvatelům Austrálie.

„Jednoduše byli nahrazeni silnější, vyspělejší a moudřejší rasou,“ prohlásil tehdy. „Rozhodně věřil v rasovou hierarchii a eugeniku,“ míní John Charmley, autor knihy Churchill aneb Konec slávy.

„Měl přesně promyšlené, které národy jsou nejlepší, a Británii viděl na samé špici darwinistického žebříčku,“ dodává.

Čtěte také

Soames však slavného děda nepřestává hájit: „Byl produktem edwardovské éry a mluvil jejím jazykem. Veškerá podobnost s Hitlerovými vyhlazovacími plány je ale zavádějící – ano, Churchill považoval bělochy za nejvyspělejší, ale tím automaticky neomlouval nehumánní zacházení s jinými národy.“

Za druhé Churchillovi vytýkají jeho kritici přílišnou benevolenci při použití bojových otravných látek proti Kurdům a Afgháncům.

Churchill se synem a vnukem v 50. letech 20. století

„Nechápu, proč se kolem toho nadělá tolik povyku. Na necivilizované kmeny silně doporučují jedovatý plyn,“ uvedl v roce 1919.

Autor knihy o Churchillově vztahu k islámskému světu Warren Dokter však tvrdí, že jde o nedorozumění, protože Winston měl na mysli slzný plyn, nikoli hořčičný plyn neboli yperit.

Ten doporučoval pouze za 1. světové války proti osmanským jednotkám, ovšem to bylo v době, kdy tuto zpuchýřující látku používaly všechny válčící strany.

Třetí kontroverzí je hlad v Bengálsku, který v roce 1943 vyvolala japonská okupace Barmy. Ačkoli zahynuly až tři miliony lidí, Churchill prý odmítl dodat Indii větší zásoby obilí, a naopak tlačil koloniální správu na dodržování válečné produkce rýže.

Jeho obhájci tvrdí, že se nechtěl nechat odvést od hlavního cíle, boje s Německem. Faktem je, že jeho necitlivé výroky o tom, že Indové se „množí jako králíci“, zůstávají skvrnou na Churchillově štítu.

Čtěte také

Charmley však upozorňuje, že tato kritika částečně souvisí se sklonem přičítat Churchillovi prorocké schopnosti, které samozřejmě neměl. Jiní historikové upozorňují, že bengálskou tragédii je třeba vidět v kontextu globální války, a ta měla své priority – jakkoli drastické a nespravedlivé.

O čtvrtý velký skandál jeho života se postaraly Churchillovy názory na Gándhího, který si vydobyl respekt nenásilným bojem za nezávislost Indie. „Je odporné vidět toho právníka, jak v převlečení za polonahého fakíra vstupuje do vicekrálova paláce,“ stěžoval si Winston v roce 1931.

Churchill věřil ve vítězství

Svého antikoloniálního soupeře by prý nikdy nepustil z vězení jen kvůli hladovce, a kdyby tam umřel, impérium by mělo o starost méně.

„Churchill měl v otázce Indie i na tehdejší poměry extrémně pravicové názory. Byl to viktoriánský imperialista, který se bál, že ztráta subkontinentu bude počátkem rozkladu britského koloniálního panství a koncem civilizace,“ připomíná Charmley a dodává:

„Lidé se dnes často ptají, proč na konci 30. let nikdo nenaslouchal Churchillovým varováním před nástupem Hitlera. Jenomže on úplně stejnými slovy varoval na počátku 30. let před Gándhím, a pro mnohé nebyl ničím jiným než nenapravitelným alarmistou.“

Za páté: Jak to bylo s Churchillovým postojem k Židům? Rozhodně byl stoupencem sionismu a podporoval ideu nezávislého židovského státu, na druhé straně sdílel latentní antisemitismus své společenské vrstvy – což před dvěma lety dokonce vedlo k protestům proti plánovanému otevření Churchillova centra v Jeruzalémě.

Čtěte také

„Jenomže být antisemitou a sionistou současně se nevylučuje,“ říká Charmley. Z hlediska politické korektnosti 21. století by byli vinnými v Churchillově éře úplně všichni.

Dělat z Winstona bojovného antisemitu by byl však nesmysl. V roce 1920 napsal, že „žádný přemýšlivý člověk nemůže nevidět, že Židé jsou nejpozoruhodnějším národem, který se kdy v dějinách lidstva objevil“.

Lovec Churchill. S nosorožcem bílým během safari v roce 1907

Ovšem – za šesté – nesrovnatelně drsnější jsou Churchillovy texty o islámu. V knize Říční válka o kampani v Súdánu píše, že „mohamedanismus je prokletím všech svých stoupenců“, kteří jsou apatičtí, mají zaostalé zemědělství, barbarské návyky, zdlouhavé obchodní metody a nectí soukromé vlastnictví.

Na druhé straně nedávno vyšlo najevo, že údajně zvažoval konverzi k islámu, který jej fascinoval. A v roce 1940 jeho vláda věnovala 100.000 liber na stavbu londýnské mešity. Každopádně je Churchillův vztah k islámu daleko komplexnější, než se na první pohled zdá.

Sedmou kontroverzi představuje jeho odmítavý postoj ke stávkujícím. Může za to incident z listopadu 1910, kdy ve funkci ministra vnitra poslal vojáky proti nespokojeným horníkům ve velšském Tonypandy. V jižním Walesu jej za to dodnes nemají rádi, ačkoli při nepokojích tehdy nepadl jediný výstřel.

O rok později Churchill nasadil vojsko při podobném pozdvižení v Liverpoolu, a tam se už střílelo a byli zabiti dva lidé.

A v roce 1919 proti masovým stávkám v Glasgowě vyslal 10.000 vojáků, protože se bál bolševické revolty.

Čtěte také

Na druhou stranu Churchill prosadil poměrně radikální sociální reformu a společně s Lloydem Georgem si zaslouží pomyslný titul „zakladatele sociálního státu“. Na člověka, který měl u odborářů tak špatnou pověst, dokázal ve vládě postupovat velmi smířlivě.

Osmou a poměrně unikátní kapitolkou jeho života přestřelka v londýnském East Endu z ledna 1911. Jde o slavné obléhání na Sidney Street, kde na Chruchillův rozkaz 200 policistů zkoušely obklíčit gang lotyšských anarchistů „Malíře Petra“.

Churchill před Hitlerovým bunkrem v Berlíně (1945)

Ten o měsíc dříve zastřelil policistu, a Churchill postupoval natolik razantně, že si vysloužil velkou kritiku. Dva gangsteři byli nakonec zastřeleni, a Winston mimo jiné zakázal hasičům lokalizovat požár budovy, v níž se bandité skrývali, aby je snáze dostal ven.

Churchillovi nejvíce přitížilo, že se pletl přímo do práce policistům a sám vydával rozkazy, což se podařilo zachytit na snímcích a dobovém filmovém záznamu. Jeho oponenti v tom viděli důkaz jeho prudkosti, touhy po vzrušení a akci i osobní nevyrovnanosti.

„Pravdou je, že Chruchill prahnul po slávě a význam zviditelnění pochopil dávno předtím, že byl tento pojem vynalezen,“ říká Charmley.

Devátou kapitolu představuje Irsko. Churchill se stal ministrem v lednu 1919, a o 11 dní později vypukla irská válka za nezávislost. Proti Irské republikánské armádě nasadil takzvané Černé oddíly, známé svou krutostí. Navrhoval dokonce bombardování Irska.

Považovat jej ale za antiirského politika je chybné – naopak, jako první postřehl, že odtržení smaragdového ostrova od Spojeného království je nevyhnutelné a hrál významnou roli při uzavření anglo-irské dohody z roku 1921, která válku ukončila.

A poslední, desátou kontroverzí, jsou úplatky – Churchill například dostal v roce 1923 5000 liber od ropných společností Royal Dutch Shell a Burmah Anglo-Persian Oil Company (dnešní BP), aby hájil jejich zájmy ve vládě.

Podle historiků by to z dnešního hlediska neobstálo, ale nynější standardy tehdy neplatily – Británie totiž zavedla kodex pro poslance až roku 1975. „Tehdejší politici fungovali v poněkud jiném etickém kontextu,“ končí BBC.

Zpracováno ze zahraničního tisku.