30 let od uchopení moci v Německu Hitlerem
Historie provádí někdy neuvěřitelné žerty. Desáté výročí nejvýznamnějšího dne Hitlerova nacistického Německa, tedy dne takzvaného převzetí moci třicátého ledna 1933, připadlo takřka přesně na den kapitulace u Stalingradu.
Místo okázalých oslav byl vydán pokyn k vyvěšení smutečních praporů na celém území takzvané Velkoněmecké říše. Tento Hitlerem vytýčený pojem sice koncem ledna 1943 by ještě ve stavu zrodu a nedosáhl zamýšleného rozsahu, zejména směrem východním, ale ze zpětného pohledu můžeme dnes říci, že právě deset let po onom nacistickém uchopení moci dosáhla tato vysněná říše svého geografického maxima.
Přesto si sám vůdce a jeho nejbližší soukmenovci i ve své ideologické zaslepenosti uchovali aspoň tolik střízlivého pohledu, aby pochopili, že kapitulace jejich maršála Pauluse u Stalingradu znamenala i na samém vrcholu Velkoněmecké území expanze nezvratný začátek konce toho, co deset let před tím oslavovali v Berlíně velkým pochodňovým průvodem. Některé i závažné politické události pamětník do svého osobního života jaksi nezařadí. A čte si pak o nich jen v knihách, stejně jako nepamětník.
Pád Stalingradu mám však v sobě velmi dobře zachycen a dokonce lokalizován do určitého místa, kde jsem se tu zprávu dověděl. Bylo to v mramorovém sále pražské Lucerny při tanečních hodinách, kdy kousek ode mne stál kamarád z naší ulice Ivan Pfaff. Ten pak vystudoval historii, zakotvil v Německu a shodou okolností se tam dodnes zabývá právě tímto obdobím moderních evropských dějin i v našich českých souvislostech.
Poněkud méně jsou známy detaily z událostí předcházejících onomu "Machtubernahme" třicátého ledna 1933, deset let před Stalingradem. Nástup Hitlerovy diktatury se zpravidla vysvětluje důvody spíše mezinárodními, katastrofální až čtyřicetiprocentní nezaměstnanost v Německu, která Hitlerovi tak nahrála a přivedla do řad jeho stoupenců i postižené příslušníky německé inteligence, se logicky uvádí do souvislosti s krachem na newyorské burze roku 29, chybami versailleského uspořádání střední Evropy po první světové válce, nedůsledným vymáháním reparací a lhostejností k dalšímu osudu Německa ze strany vítězných velmocí v neposlední řadě i pronikáním bolševismu, který ve výmarské republice nacházel živnou půdu i schopné věrozvěsty.
Často se také hovoří o tom, že i velké německé průmyslové koncerny nacházely v Hitlerovi drsné beranidlo k prorážení svých vlastních zájmů. Ale teprve detailním studiem toho, co hodinu po hodině a den po dni přivedlo Hitlera v několika lednových týdnech roku 33 k totalitní moci, dojdeme k závěru, že i zde šlo v poslední instanci o jakoby zcela běžnou vnitropolitickou krizi, charakterizovanou ovšem slabostí pětaosmdesátiletého prezidenta Paula von Hindenburga, jehož v úřadě udržovaly převážně jeho někdejší vojenské zásluhy a povahovou labilitou pravicových politiků v čele s katolíkem Franzem von Papenem.
Bez nich by se byl Hitler do kancléřské funkce patrně nedostal. Sám Hindenburg s jeho jmenováním váhal, ale skutečně do cesty se mu postavil hlavně tehdejší kancléře Kurt Schleicher, který byl později esesáky zabit. V kritickém období před třicátým lednem 1933 byl ovšem Schleicher ujišťován, že demokratické síly budou Hitlera v kancléřském úřadu izolovat, takže jeho přítomnosti na čelném místě německé politické scény se není třeba obávat.
Sám Hitler se přitom v té chvíli neprojevoval nijak revolučně, nestál na nějakých skutečných nebo aspoň pomyslných barikádách, ale trpělivě vyčkával v předpokojích, jak se politici rozhodnou. Existovalo mnoho možností, jak mu v jeho" machtubernahme" zabránit. Stačilo jen přečíst si jeho Mein Kampf a pozorovat jeho chování mezi svými. Slušní lidé však raději chtěli vidět to, co i my dnes můžeme vidět na dobových fotografiích.
Totiž žaket, v němž přijímá od Hindenburga své jmenování a diplomatický svrchník s cylindrem, když po tomto jmenování hovoří s Papenem a Blombergem. Jak zpívali Voskovec a Werich: "lháři ve fraku každý ". Však také Hitler záhy tyto rekvizity zahodil a nikdo ho pak už neviděl jinak, než v holinkách na nohou a s hakenkrajcem na rukávě. Právě s dvojitým výročím kolem třicátého ledna a možná i s blížícím se padesátým pátým výročím našeho února, by nám mělo být důrazným mementem, abychom obzvláště v klamavém věku televizním neposuzovali politiky jen podle jejich vnějších znaků a chování před kamerami, ale abychom jako ti nejsvědomičtější diagnostici pátrali po tom, zda-li někde v jejich organizmu nekoluje virus totality.
Jeho přehlédnutí totiž může vést k tak hrozným následkům, jaké nám a celému světu přinesla období 1933 až 1945 a 1948 až 1989. Máme přece dost důvodů k obavám, že mnozí lidé ani dnes při svém hlasování a také ovšem nehlasování nejsou dostatečně opatrní a odpovědní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.