25 let od genocidy ve Srebrenici. Srbové mají dodnes problém připustit si vinu, říká balkanolog

15. červenec 2020

Před 25 lety došlo ve Srebrenici k nejhoršímu masakru v Evropě od konce 2. světové války. Bosenskosrbslé síly pod vedením generála Ratka Mladiće povraždily 8 tisíc bosňáckých mužů a chlapců. 

„Málokterá událost je tak detailně zdokumentovaná jako masakr ve Srebrenici. Většina obětí byla doslova kost po kosti exhumována, očíslována a určeno DNA, takže dnes máme 6900 jmen obětí,“ říká balkanolog Matyáš Zrno z Občanského institutu.

Čtěte také

I když ale dnes víme, co se ve Srebrenici stalo, ne všichni to uznávají. Zrno podotýká, že bosenští Srbové si tehdejší události nepřipomínají – a pokud ano, neopomínají zdůraznit, že muslimové se během války rovněž dopouštěli masakrů a vypalování vesnic. 

„To, že se objektivně zjistí, co se stalo, neznamená, že to národy vezmou za své. Každý národ má své mýty, pro každý národ je obtížné si přiznat vlastní historické chyby. Většina lidí si to ještě pamatuje. Nebo jejich rodiče. Holocaust byla záležitost křišťálově čistá, jenže tady byla válka,“ zdůrazňuje balkanolog.

Obě strany mají máslo na hlavě – některá podle mě více, jiná méně – a to komplikuje to, aby jeden národ uznal, že spáchal ten nejhorší možný zločin.
Matyáš Zrno

Peklo na zemi

Srebrenica je malé městečko ve východní Bosně, která na začátku války skoro celá padla pod srbskou nadvládu. Bosenským silám se podařilo enklávu udržet, po tříletém obležení ale v červenci roku 1995 padla.

Čtěte také

„Ženy, děti a starci nad 70 let byli naloženi do náklaďáků a odvezeni. Srbům primárně šlo o to se jich zbavit, násilí proti nim bylo relativně výjimečné, což dokazuje, že srbské velení mělo armádu pod kontrolou. Nedošlo tam k výbuchu spontánního vraždění a znásilňování,“ popisuje Zrno.

Chlapci a muži ovšem byli vyselektováni, převezeni dál a systematicky postříleni v okolí Srebrenice. Část se 11. července pokusila uprchnout na sever, kolona ale byla Srby na několika místech rozdělena a zajatce čekal stejný osud. Jen asi 3 tisícům mužů se podařilo dostat do bezpečí na území pod kontrolou bosenské vlády.

Enklávu přitom měly bránit síly OSN – nejdříve v ní působili Kanaďané a po nich Nizozemci, kteří už v době masakru měli být několik měsíců vystřídáni. Srbové ale výměnu nedovolili a blokovali i zásobovací konvoje.

„Nizozemci opakovaně žádali o leteckou podporu, která jim byla nakonec přislíbena. Časně ráno 11. července měly přijít masivní nálety na srbské pozice, bosenští obránci se kvůli nim dokonce měli stáhnout z obranných linií. Slibované ‚peklo na zemi‘ ale nepřišlo a Srbové vjeli do enklávy,“ doplňuje Zrno.

OSN je složitá, byrokratická instituce. Jakmile máte na místě více jednotek, tak je to vždy složité. Hodně vlaječek vypadá hezky, ale těžko tomu velet.
Matyáš Zrno

Masakr ve Srebrenici je mezinárodním společenstvím uznán za genocidu – pro mnohé Srby je to ale jen další důkaz protisrbského spiknutí. Naopak bosenští politici bývají kritizovaní za to, že masakr zneužívají k získávání politického kapitálu.

„Bosenská vláda se vždy snažila nadsazovat počet obětí a prosazovala uznání masakru za genocidu, aby z ní mohla nepřímo obvinit Srbsko, které bosenské Srby podporovalo. Není to tak, že by na bosenské straně byli multietničtí hodní hoši – pro všechny je to politikum,“ upozorňuje balkanolog z Občanského institutu.

Celé Interview Plus Veroniky Sedláčkové s analýzou genocidy ve Srebrenici balkanologa Matyáše Zrna si můžete poslechnout v audiozáznamu. 

Související