Zuzana Válková: O tom, co prý musí vidět každý, a hranicích empatie
Když má člověk štěstí, dostane pár vteřin na duševní přípravu. Obrazy z míst, kde ruští vojáci zanechali zvěrstva a zkázu, na sociálních sítích překryje varovný nápis na rozostřeném pozadí. „Musíš to vidět,“ vyzýváme se vzájemně. „Musíš se dívat, jinak nepochopíš, co se děje,“ říkáme si. A možná to tak je. Nejspíš existují věci, ke kterým nás představivost nepustí, pokud se s nimi nekonfrontujeme přímo.
Lidská představivost má ovšem ještě jinou báječnou vlastnost – často nepotřebuje vidět nic. Nahodilý povel „trap se“ člověku bleskne hlavou třeba v poloprázdném vagonu metra: na vedlejší sedačce se choulí mladá žena a kolem ní poskakuje tříleté děvče s duhovým batohem. Matka zjevně šetří síly, její dcera dělá to, co dělá každé malé dítě, když se podzemkou veze poprvé: zkouší, jestli za jízdy udrží rovnováhu, a natahuje uši, aby zjistila, kde zrovna je. Na dvojici není nic zvláštního, člověk přesto ve vteřině pochopí, čeho je svědkem: žena do vagonu nastoupila na Hlavním nádraží, kde je velké uprchlické centrum. Jeden osud se v mžiku přenese na druhý a jeho tíha je drtivá.
Podobnost
Čtěte také
Tak trochu paralyzující vhled do situace cizího člověka v tomto případě nevychází z šoku, z kontrastu, ale ze vzájemné podobnosti. Ta plavovlasá žena je podobně stará jako já. Má stejně bezstarostné dítě, jen ve věku, kdy děti vyžadují neustálou pozornost. Udržet jejich fyzický, ale hlavně psychický komfort ve světě natřískaném podněty je náročné. Ale ještě náročnější je tvářit se, že rodič za všech okolností ví, co dělá. Co ví o světě válečných uprchlíků člověk, který jím ještě včera nebyl? Co o něm vím já?
Kontrast, podobnost. A co osudy, které si tolik neukazujeme? Někdo se je soustavně ukazovat snaží, ale protože se na nich empatií šetří i v časech míru, tak za války stojí stranou ještě víc. Myslím na ně od chvíle, kdy se mi ozvala přítelkyně Adéla; žena chronicky laskavá a originální, která na sebedojímání nemá čas. „Tak si mě to taky našlo,“ říká s úsměvem a plní kufr rodinného vozu taškami, se kterými míří na ubytovnu plnou ukrajinských Romů. Adéla jede za dvěma matkami, které mají dohromady dvacet dětí, od kojenců až po puberťáky.
Pomoc se shání těžko
Čtěte také
Ženy žijí na ubytovně, kde zatím nemají čím se umýt ani v čem svým dětem vyprat oblečení. Další ukrajinští Romové v blízkosti ubytovny stanují. „Pro Romy se pomoc shání těžko,“ říká Adéla, co je bohužel zjevné. Mnozí čeští Romové přitom upozorňují, že „jejich lidem“ nikdo pomáhat nebude, už od počátku války. Zpravodajský server Romea pečlivě zaznamenává peripetie s přijímáním romských uprchlíků, které ilustrují v podstatě všechny scénáře, jaké si lze představit: od těch hrozných, tedy segregace Romů okamžitě po vstupu do hostitelské země, až po ty povzbudivé, které líčí různé dobrovolnické aktivity.
Pokusím se své romské přátele neurazit tím, že bych se tvářila, že mě všechny tyhle věci překvapují. Znamenalo by to, že jsem je nikdy pořádně neposlouchala. Zároveň se pokusím nevyvolávat pocit viny v těch, kdo pomáhají jinde. Jen sebekriticky myslím na to, čemu se takzvaně musím vystavit, abych lépe rozuměla, na to, do čeho se dokážu vžít, aniž bych chtěla, a na věci, kterým pozornost dlužím, přestože jsou tu s námi dávno.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
