Zuzana Válková: Jak se vrátit ze srdce temnoty

Slovo „vražda“ taky patří mezi ta výraznější. Ale pak se člověk opanuje, uvědomí si, že jeho přátelé jezdí do válečných zón, a jde do kavárny. Bavit se o tom, jak se dá od smrti vrátit k životu, aby se o tom pak dalo napsat – a třeba trochu pomoct těm, kdo se vrátit upřímně chtějí.

Čtěte také

Libor Dvořák: Stane Vladimir Putin před mezinárodním válečným tribunálem?

„Zabil jsem člověka“ je obrat, který během našich setkání použijí oba muži, aniž bych se jich na to stihla ptát. Z jejich vyprávění vysvítá, že nejspíš nejde o větu, kterou si člověk vybere sám, když chce mluvit o tom, co udělal: první instinkt nám navíc radí o našich vinách mlčet. Chceme-li však opustit pole nejvyšší viny, zřejmě na sebe musíme říct všechno i lidem, kteří se na to neptají. A třeba v kavárně, kde zrovna hučí drahý stroj na espresso, vyzpěvuje smyčcové kvarteto a smrt tu působí jako čirá fantasmagorie.

Hledím na ty dva pány: Jeden je sportovní, udržovaný, s obličejem boxera. Nosí drobné brýle se zlatou obroučkou. Sluší mu, ale kontrastují s ním tak výrazně, že je to skoro legrační.

Koukám na druhého pána: Je menší, trochu při těle, pěstuje si plnovous a instinktivně se ho bojím. Proč se ho bojím, na to přijdu až později. Zatím si všímám, že kdo se rozhodne začít nový život poté, co něčí život ukončil, musí se v hovoru dobrovolně pouštět do míst, kde riskuje zavržení. Vystavit se mu znamená nevyhýbat se trestu, za kterým se nedají zavřít dveře. Je v tom něco krutého i spravedlivého: Ano, odseděl sis svoje. Tento člověk ti odpustí, jiný nikdy. A žádný vzorec v tom nehledej.

Staré já

Když člověk někoho zabije, ale chce se vrátit mezi nás, živé, musí vlastní život rozetnout na dvě půlky: na „předtím“ a „potom“. Když se muži vztahují ke svému starému já, slyším od nich další společný obrat. „Byl jsem darebák,“ oznámí mi dřív, než bych si o nich stihla něco pomyslet. „Darebák“ je zvláštně uměřené slovo. Je na něm cosi zdvořile odsuzujícího, a zároveň vratného. Byl jsem darebák, ale snažím se jím nebýt.

Čtěte také

Jefim Fištejn: Putinovi užiteční idioti

Oba muži, s nimiž si povídám, na návrat mezi lidi vynakládají extrémní úsilí. Dřou, už léta. Vědí, že jejich osud bude už navždy záviset na tom, jestli je každý další člověk, kterého potkají, přijme, nebo ne. Na cestě „z viny ven“ se jim věnovaly zástupy lidí. Ti lidé je nutili nést následky za to, co udělali. Učili je volit slova.

V prvním případě šlo o následky spojené s vraždou zastřelením. Padlo celkem pět ran. Z toho dvě do zad. To je ten první pán, ten se zlatými brýlemi. Jeho příběh je v něčem trochu srozumitelný – až do prvního výstřelu. V druhém případě šlo o několikahodinové, bestiální mučení na různé způsoby, během kterého se pila káva. To je ten pán, kterého se dodnes bojím, ač by bylo efektnější to zapřít. Oba ovšem žijí svůj trest. A i proto můžou jít dál.

Dvojí vrah

Na tyto dva muže myslím v posledních dnech, kdy nám srdce drtí obrazy zvěrstev, které po sobě na Ukrajině nechávají ruští vojáci. Pachatele těch bestialit nemám v úmyslu ani náznakem litovat. Nepřísluší mi nikomu z nich odpouštět ani uvažovat o tom, jaký trest by zasluhovali. Snění o pomstě náleží jen pozůstalým.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Vladimir Putin je ovšem vinen ze zabíjení dvojího druhu. Nechává za sebou tisíce obětí a zároveň do světa vypouští generaci vrahů. Často dětí. Není pravděpodobné, že je bude někdo soudit, trestat a vyžadovat, aby se kály. Pokání přitom není žádný metafyzický princip: je to jediný způsob, jak vzkřísit mrtvou duši. Doufám, že až jednou budeme Putina soudit, přičteme mu to k tíži.

Autorka je publicistka