Zuzana Válková: Hle, cizák! Postavíme si dvojdomek?

Vědec je vybaven doprovodem, základním slovníkem a zásobami, ale také vědomím, že místní kmeny musí přesvědčit o několika klíčových věcech: bílý muž jim tentokrát nenese žádné nové zvyky ani náboženství, natož aby jim násilím vnucoval své způsoby a zákony.

Čtěte také

Zuzana Válková: Jak se vrátit ze srdce temnoty

Přesvědčování prvního náčelníka, který ho má vpustit do údolí rozděleného na soustavu menších území, jejichž obyvatelé si jdou vzájemně po krku, zabere půl dne, a ještě se za Pospíšila musí přimlouvat někdo jiný. Než se podaří celou věc dohodnout, Pospíšilovu výpravu drží na místě dvě stě po zuby ozbrojených válečníků.

Vyjednávání je ovšem tak úspěšné, že se nakonec padesát bojovníků k expedici připojí, aby jí zajistilo bezpečnou cestu. Stejný scénář se při putování údolím zopakuje ještě několikrát. Do údolí Kamu nakonec Leopold Pospíšil vstoupí zdráv, šťasten – a má dočasně k ruce víc než třísethlavou armádu.

Zájem o bližního je práce

Čtěte také

Zuzana Válková: O jedné šikovné Máše a užitečných idiotech

Ve chvílích, kdy listuji Pospíšilovými skvostnými memoáry s názvem Dobrodružství v „době kamenné“, které si 98letý pan profesor bohužel nestihl přečíst, protože vyšly až tři týdny po jeho smrti (a zatím jen anglicky), se nacházím ve městě, které také není proslulé vítáním cizích elementů. Ono není proslulé ani vítáním odrodilců, kteří si mýrnix týrnix odešli a mají jakousi sebemrskačskou tendenci se sem vracet. Poznamená-li člověka „svět tam venku“, vzkazuje mu tohle maloměsto, měl by si dobře rozmyslet, co tu znovu pohledává.

Nositel vyvandrované jinakosti je neustále v podezření, že všechno hodnotí podle cizáckých vzorů, a to srovnání nemůže pro místní nikdy vyjít dobře. I proto se tu nově příchozí křtí pasivně agresivní sebeobranou: Řekni nám, ty bloude, co se ti tu líbí, když tu nic nefunguje? Dobře si rozmysli, co odpovíš, protože pokud nám potvrdíš, co víme, je s tebou konec. Existují soudy, které nad sebou můžeme vynést sami, ale od cizích je nestrpíme.

Čtěte také

Zuzana Válková: Já neříkám tak ani tak, a na má slova dojde

V tu chvíli většinou dojde na rozkošný moment, kdy návštěva využije výhody prostého pozorování, podělí se o drobný kompliment, a pak… Propukne vzájemná přízeň. I město, které nikoho nevítá a kam se ostatně nikdo dobrovolně nehrne, protože ví, že by mohl narazit na válečníky s oštěpy, se rozzáří a proud drobných pozorností už nevyschne. Pohostinnost, jakou zná kabonící se maloměsto, kde nikdo nechce uprchlíky, se dá těžko srovnat s pohostinností velkoměsta – jde o jiný řád a jinou soutěž.

Co tím vším chci říct? Nejspíš to, že lidské dějiny patrně nepoznaly období, kdy by všichni lidé vítali nově příchozí bez podmínek, s otevřenou náručí a s klíči od příbytků v rukách. Někdy je maximem možného bezpečná pouť cizím územím, během které se člověk nadře jako profesor Pospíšil, protože postupuje vlastní pověsti navzdory.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Vzepětí solidarity, jaké kolem sebe vidíme v měsících od vypuknutí války na Ukrajině, je vrcholným projevem civilizace. Samozřejmě, že ho kalí zlá vůle a dá se předpokládat, že bude hůř. Ale než se zase nevratně rozdělíme na dva tábory, na pomahače a odpírače, kteří si jdou vzájemně po krku, chtěla bych o vrcholících svátcích poznamenat: zájem o bližního je práce. Laskavost není nároková, často není vidět, a rozhodně není univerzální. Naštěstí to neznamená, že neexistuje.

Autorka je publicistka