Zuzana Válková: O pitomém vrahovi Salmana Rushdieho, ale hlavně o lásce
Říká mu Osel. Překlad anglického slova „ass“ by se dal vyřešit peprněji, třeba s odkazem na hýždě, ale oslovství je pro naše téma důležitější. Britsko-americký spisovatel s indickými kořeny Salman Rushdie k tomuhle výrazu došel zkracováním slov „assassin“ nebo „assailant“, vrah či útočník.
Autor, který v srpnu roku 2022 přežil brutální napadení, vydal letos v dubnu útlý svazek s názvem Knife, Nůž, s podtitulem Úvahy po pokusu o vraždu. Dvousetstránková kniha vyjde v češtině na podzim péčí nakladatelství Paseka, které se o „svého“ Rushdieho stará léta. Nůž je knížkou pro ty z nás, kteří Rushdieho z toho či onoho důvodu taky považujeme za „svého“, a pokus připravit ho o život se nás iracionálně dotkl.
Čtěte také
Člověk ji ale stejně otevírá s obavami: co nad rámec strašného utrpení se v ní dá vylíčit? Co jiného než oprávněný vztek nad takovou nespravedlností v ní může být? Rushdie přesto přichází s malým zázrakem. Nůž je totiž především knihou o lásce. Poslední, veliké, osudové lásce, kterou spisovatel našel ve své manželce, básnířce Elize Rachel Griffithsové.
Kdo četl spisovatelovy paměti, které vydal jako Joseph Anton a zabývá se v nich životem poznamenaným fatvou ajatolláha Chomejního, nejspíš zažije malý šok. Rushdie, pán, který má od svých vztahů odstup, dokáže chladně pojmenovat, co je pro koho výhodné a kdo komu co dluží, svou čtvrtou ženu miluje a obdivuje tak hluboce, že žádné úkroky stranou nedělá.
Bílý inkoust na bílé stránky
I proto jsou jeho vzpomínky na traumatický zážitek – a ten je, s prominutím, místy výpravou do řeznictví – příběhem, který má přesah.
Čtěte také
Rushdie je dost velkým cynikem na to, aby si ze sebe dokázal udělat legraci, když leží na pódiu v kaluži krve: zmateně instruuje své záchrance o tom, ve které kapse má klíče a kreditní karty. Ví, že je to pitomé, ale zároveň tím dává najevo, že nehodlá umřít. Rushdie taky pozná, kde jeho zážitek žádný přesah nemá.
Nejslabším místem celé story je paradoxně postava vraha: mladého muže, kterého Rushdie odmítá jmenovat a v soukromí mu říká Osel. Osel má pro útok, který obletěl celý svět, tak pitomé důvody, že neobstojí nejen před Rushdiem – ten už čelil silným protivníkům –, ale neobstál by asi ani před průměrným čtenářem.
Čtěte také
„Z mých knih prý Osel četl jen pár stránek a viděl pár mých videí na YouTube,“ konstatuje Rushdie, překvapený, jak málo někomu stačí k tomu, aby se vrhl ze skály a pokusil se někoho vzít s sebou. Vrah-Osel by neprošel ani jako literární postava, protože každý dobrý redaktor by s ní autora vyhodil: člověče, ten tvůj padouch nemůže vraždit jen proto, že je blb, toho musí něco pohánět!
Nenávist, peníze, vášeň, něco! Ale ne: skutečný Osel je hromádkou klišé. Rushdie chvíli zvažuje, že by se s ním sešel, ale pak si to rozmyslí – něco tak blbého si dovede představit sám.
Nejpůsobivějšími pasážemi knihy jsou ovšem Rushdieho úvahy o štěstí. Štěstí je taky, jak občas říkáme, pitomé. Píše prý bílým inkoustem na bílé stránky, cituje spisovatel jiného spisovatele. Přesto je skutečné, elektrizující, může se skládat z pocitů dobře odvedené práce nebo třeba vědomí, že nás má někdo rád. Můžeme tomu říkat banality, když se budeme chtít ofrňovat. Salman Rushdie ovšem nos neohrnuje. A že opravdu dobře ví, co je neštěstí, tak se mu asi dá věřit.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
