Zuzana Válková: O dvouvteřinových já a lidech odsouzených k vlastním příběhům

Čtěte také

Neurovědec a psychiatr zkoumá účinky nápoje z ayahuascy v amazonské džungli. Obsažené látky mohou léčit deprese, či závislosti, říká

Dvě vteřiny. Podle amerického neurovědce Gregoryho Bernse existuje aktuální verze našeho „já“ v průměru dvě vteřiny. Netrénovaná mysl vířící myšlenkami, kterou někteří buddhisté přirovnávají ke skákající opici, se déle sama na sebe nedokáže soustředit. Ve srovnání s ní se i octomilka dožívá věku kalifornské sekvoje.

Naše aktuální já, třeba to mé, které právě slyšíte, je zároveň branou do dvou dalších identit: do našeho minulého a budoucího já. Milisekundové vjemy se propadají do minulosti a odtud nám pomáhají lépe odhadnout, co přijde za chvíli. Zkušenosti formují očekávání.

Smysl si dáváme skrze příběh

Jak člověk své „tři identity“ drží pohromadě? O funkci příběhů existují záplavy výzkumů. Příběhy jsou součástí dějin, mytologií, kultury i společenských zvyklostí, ale také způsobem, jakým si náš živočišný druh udržuje pojem o plynutí času.

Čtěte také

Jan Fingerland: Zapomenout na pachatele, pamatovat si oběti

Podle laskavého neurovědce Bernse je příběh způsobem, jakým spojujeme svá tři já – a dáváme si smysl. Skládáme ho ze vzpomínek, z nedokonalých záznamů reality, které doplňuje naše představivost. Vzpomínky pak ukládá do forem, narativů, které jsme se naučili vnímat v dětství.

Naše identita, říká Berns ve své pozoruhodné knize The Self Delusion, v níž mapuje její soudobé poznání pohledem neurověd, je, mimo jiné, amalgámem všech příběhů, které jsme v životě slyšeli. A myslí vážně, když píše, že kromě pohádek o zvířátkách tam patří reklamy na prací prášek i William Shakespeare.

Čtěte také

Josef Mašín v Americe bojoval proti komunismu byznysem, říká autor knihy Dokud není konec Saiver

Naše já je sice bludem, tvrdí v názvu své knihy Berns, ale místo toho, aby nad ním mávl rukou, dává člověku naději. Naznačuje, proč svůj majestát nemusíme brát tak vážně. Kdybychom chtěli, přinejmenším teoreticky můžeme od zítřka žít jako někdo jiný. Kdyby ovšem naše stará já, která se nám tlačí za zády, neměla setrvačnost Titaniku.

Dějový oblouk úzkostí a depresí

To je také důvod, píše v úvodu své knihy Berns, proč je tak těžké pomoci některým lidem v nouzi. Vzpomíná na svou psychiatrickou praxi a poznamenává, že deprese a úzkosti jsou v jistém smyslu zdrcujícím příběhem, který se člověku ne a nedaří vyprávět jinak. Dějový oblouk je tak těžký, že se mu hroutí na hlavu. Je to Titanik mířící k ledovci, jehož kurs už nejde změnit.

Čtěte také

Budou psychedelika lékem na deprese? Než zaberou antidepresiva, trvá to měsíce, u nové léčby je úleva okamžitá, popisuje psychiatr Horáček

Iluze sebe sama, vzpomínky, příběhy. Všechno to působí nehmotně, skoro nepodstatně. Kdybychom kolem sebe neviděli, jaký vliv mají „naše tři já“ na životy jiných lidí. Jsme chodící příběhy, které jsme si navykli vyprávět tak, aby světu k něčemu byly, anebo jimi ničíme příběhy ostatních. Že je to pořád hrozně abstraktní? Možná je to naopak strašně praktické.

Když člověk myslí na zkušenosti lidí bezprostředně postižených neštěstím na Filozofické fakultě a cítí se vůči jejich bolesti bezmocný, dá se z poznatků Gregoryho Bernse vzít drobná útěcha.

„Tvůj příběh neskončil. Pomůžu ti ho změnit,“ můžeme nabídnout jim, ale občas, když je nám úzko, i sobě. A kdyby to nám, co máme podstatně menší starosti, náhodou nepomohlo, vždycky si můžeme říct: „Ale co. Mé zbrusu nové já tu bude už za dvě vteřiny.“

Autorka je publicistka