Zuzana Válková: O vynálezu pana Brummela a paní, co neskládá prádlo
Bylo by snadné říct, že to byla jen otázka módy. Dramaticky prostší, elegantní a právě tím revoluční. Bylo by taky snadné říct, že šlo jen o životní styl, kterým se dával najevo nezájem o tradiční hierarchie, politiku nebo sprosté hromadění majetku. Dandyové – tedy zejména jeden dandy – vstoupili na světovou scénu jako nová společenská síla.
O slavném britském dandym Georgi „Beau“ Brummellovi, který žil mezi lety 1778 až 1840, vyšly spousty knih a s omráčeným obdivem ho sledovaly největší osobnosti doby, básníka Byrona nevyjímaje.
Čtěte také
Bylo by možné takového efektu dosáhnout jen tím, že se člověk jinak oblékne, tváří se nezúčastněně a sem tam urazí budoucího britského panovníka, zde Jiřího IV., kterého na veřejnosti označí za něčího „otylého přítele“? Asi ne.
Americká spisovatelka, teoložka a kulturní kritička Tara Isabella Burton ve své výtečné knize Self-Made označuje Brummella za jednu z osobností, které lidstvo naučily, jak se vyniká. Co že to znamená?
Legíny v koši
Čtěte také
Touha vystoupit z davu a stvořit vlastní výjimečnou identitu neprovází člověka odjakživa – anebo ne kontinuálně. A jak spisovatelka ukazuje na příkladech od malíře Dürera až po sestry Kardashianovy, je to strhující fenomén.
Když si ho pro účely této glosy zhustíme: v Evropě jsme si kupříkladu chvíli definovali, co to znamená, když je člověk génius, a zdali má smysl zabývat se něčím tak prostředním, jako je talent. Pak jsme rokovali třeba o tom, je-li mravné usilovat o něco tak nízkého, jako je světský úspěch.
Pak jsme testovali, co se stane, když se vymkneme přání vlastních rodin a společenských kruhů… A co bude, když zahodíme morálku. Zjednodušeně řečeno, výjimečnost a z ní vyplývající „influencerství“ je taky vynález a vlastně nijak starý.
Čtěte také
Vynikání totiž není kdovíjak bezpečná disciplína, vezmeme-li v potaz, že lidské společnosti odedávna trestají odchylky od normy na tisíce drobných způsobů – ty leží na škále od pošklebku, přes pomluvu až třeba k popravě.
Své o tom věděli leváci, zrzaví, hrbatí, lidé moc malí, moc velcí, ženy, lidé s nadváhou, s podváhou, s duševní chorobou, jinověrci, různě praktikující stejnověrci, bezvěrci, opozičníci, příslušníci odlišných etnik nebo sexuální orientace. Přitom část dějin jako by vyvěrala z napětí mezi snahou někam zapadnout, tedy být takzvaně normální, a když se to nepovede, vyniknout tak, že se všem protočí panenky.
Od dob Beau Brummella jsme ovšem urazili velký kus cesty. Přinejmenším na spokojenější části glóbu si už pár desítek let říkáme, že výjimeční jsme všichni. Všichni máme nějaký dar, schopnost, ba povinnost být sami sebou, že máme společenskou úlohu, a pokud ne, je to trochu divné.
Čtěte také
Aby to bylo celé ještě zamotanější, na jedné straně škály stojí inovátoři lidského údělu, jakým byl třeba Beau Brummell, a na druhé straně lidé, kteří se snaží vyniknout tím – a teď prosím virbl –, že jsou… Úplně normální.
Vybavuji si jistou americkou influencerku, která lidem každý den ukazuje, že je normální mít doma binec a být strhaná z dětí. Její poslední video bylo odvážnou explorací jejího šatníku, kde se ukázalo, že zatímco v minulosti si oblečení zvládala věšet na ramínka, dnes už své legíny loví rovnou z koše na prádlo.
Nevím, co to vypovídá o lidstvu 21. století ani o tom, jaké by si člověk měl klást životní cíle – tak být výjimečný, nebo být normální?! – ale něco mi říká, že Beau Brummell by z vytahaných legín v koši na prádlo dostal infarkt.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
