Zuzana Válková: Mladí nanic
Ti mladí, ti dnes nic nevydrží. Nic nezažili a o nic neusilují. Kdyby aspoň o něco bojovali! Že bojují? A co je to za blbost, životní prostředí a konec chudoby? Člověk se na ně křivě podívá a oni jdou brečet na sítě…
Dvacáté první století a olympiáda v Tokiu nabízí impozantní škálu možností, jak se kromě obdivu k vrcholnému nasazení sportovců věnovat i klasickému žánru mezigenerační komunikace: blahosklonnému posměchu mladším.
Ten se přinejmenším v posledních patnácti letech opírá o propracovaný systém stereotypů, který umožňuje štvát proti sobě zvolna stárnoucí mileniály s generací X, Z a takzvanými boomery. Málokdo sice ví, do jaké skvadry patří, ale ono je to jedno: dnes jsou to samé city, slabost a selhání tam, kde jindy bývalo… Co vlastně?
Zatni a makej
Čtěte také
Tento týden zahýbalo představami o tom, že mladý člověk a pravý sportovec musí vydržet všechno, a když nevydrží, měl by o tom aspoň mlčet, rozhodnutí hvězdné americké gymnastky Simone Biles. Sportovkyně odstoupila z olympijských her. Šampionku nemotivovala „jen“ obava o její duševní zdraví, což je sám o sobě dostatečný důvod k jakémukoliv kariérnímu rozhodnutí. Psychické potíže spojené s vteřinovými výpadky schopnosti kontrolovat končetiny při extrémně náročných soutěžních prvcích, jakési kratičké blackouty, u ní mohly vést k těžkému fyzickému zranění.
Není vyloučeno, že zastánci drsné školy života, jejichž jména se nikdy neobjevila ani na diplomu s delfínem, by raději viděli slavný konec sportovkyně-válečnice; dějiny gymnastiky bohužel znají osud sovětské gymnastky Jeleny Muchinové, které se nepodařilo odolat tlaku okolí na výkon, a přestože slavná sportovkyně věděla, že fyzicky nestačí na prvek, který se po ní požadoval, vyhověla – a po takzvaném Thomasově saltu si zlomila vaz.
Tygří matka
Čtěte také
Příznivcům otrlejších životních přístupů jsou naštěstí k dispozici moderní metody seberozvoje, například ty, které ve výchově dětí uplatňují takzvané tygří matky, do jejichž čela se před deseti lety postavila americká právnička čínského původu Amy Chua. Její dvě dcery to opravdu dotáhly daleko: jedna z nich se měla stát asistentkou člena amerického Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha, ale nakonec se dala k armádě.
Citujme si tedy ze seznamu věcí, které Chua, zástupkyně milionů rodičů, co se nezakecají, svým dětem zakázala, aby neohrožovaly svůj potenciál: televizi a počítačové hry. Koníčky dle vlastního výběru. Přespávání u kamarádů. Návštěvy kamarádů. Účast na dětských představeních. Stížnosti na neúčast v dětských představeních. Jakoukoliv horší známku než jedničku. Hru na jakýkoliv hudební nástroj s výjimkou houslí a piana. Přičemž hru na housle a piano měly její dcery povinnou.
Kdo by měl pocit, že takhle zápas o budoucnost světa s Čínou nevyhrajeme – a medailové zisky můžeme taky výhledově odpískat, protože kdejaký mladý člověk má dnes emoce –, naštěstí nemusí čekat na to, jak měkké se vylíhnou budoucí generace na Západě.
Může se teď hned odhlásit z Facebooku, vypnout Netflix, vzít do ruky housle, a to nejméně na tři hodiny denně, ztrojnásobit svůj příjem, vystudovat práva, založit startup, prodat ho a za utržené peníze vystavět čističku odpadních vod v rozvojové zemi. Amy Chua, která ví, jak vychovat pořádného chlapa nebo ženskou, by ostatně nic jiného nepřipustila. Že to nejde? Jak, nejde? Aha, on by to vlastně měl dělat někdo jiný, mladší…
Autorka je publicistka, působí na FF UK
Související
-
Thomas Kulidakis: Kdyby covid byl jediný problém olympiády bez diváků, bylo by to ještě dobré
Letní olympijské hry jsou tentokrát divné už na první pohled. Rok 2020 oslepuje oči diváka v roce 2021 na první dobrou
-
Rozhodnutí nejet do Tokia bylo strašně těžké. Jednalo by se o moji poslední olympiádu, tvrdí Hejnová
„V přípravě mě trápila bolest achilovky a nedovedla jsem představit, že tam pojedu s tím, že jsem nemohla trénovat,“ popisuje běžkyně na 400 metrů překážek Zuzana Hejnová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.