Zuzana Válková: Jak na výrobu smrtícího drbu

Z úcty k lidem, kteří jsou doma v Číně, stejně jako na Papui Nové Guineji. Ale hlavně z toho, jak jejich posluchač neustále naráží na něco, o čem předtím nepřemýšlel.

Čtěte také

Eva Turnová: Proud národní blbosti

„Fámy a drby jsme ve studii propojili s dalšími způsoby, jak někomu uškodit na dálku,“ pokračovala paní Stewart a bylo vidět, že nemá na mysli situace, kdy se člověk hluboce zasoustředí, pronese kletbu v ďáblově řeči a zabodne špendlík do panenky z šustí. S autoritou vědkyně, která týrání panenek možná doopravdy viděla, naznačila, že některé typy magické praxe v 21. století nezmizely. S trochou nadsázky se dokonce dá říct, že s moderními technologiemi se černokněžníkem z jezerní slatě může stát kdokoliv.

Konečně držím v ruce útlou knihu, o které tehdy byla řeč. Antropologové Pamela Stewart a Andrew Strathern v ní líčí důsledky strachu, podezřívavosti, klevet a zlé vůle v čarodějnických procesech ze 17. století. Ukazují, jakou roli hrály pomluvy, domněnky i naprosté lži ve složkách tajné policie.

Nepřítel má své cíle a metody

Vysvětlují, že v případě katastrofických událostí, jakou byl například útok na Světové obchodní centrum z roku 2001, bylo kvůli panice obyvatel z neověřených zpráv nutné zřizovat speciální telefonické linky.

Čtěte také

Karel Barták: Pandemie vyvolala podle Evropské komise nebezpečnou vlnu dezinformací

Vědci zmiňují fámy, které dokázaly ochromit nadnárodní firmy. Třeba výrobce tenisek podezřelého z podpory apartheidu. A výrobce limonád z toho, že do nich přidává jed. Jinými slovy dokladují, že uřknutí, kterého jsme se báli před staletími, existuje. Zrušili jsme nejspíš jen ty hořící hranice.

Z jejich knihy se dokonce dá vyčíst jakési schéma výroby smrtícího drbu: v jeho jádru obvykle stojí neštěstí, se kterým se neumíme vyrovnat. Obklopují ho nejasnosti. V jeho blízkosti se ovšem příhodně vyskytuje osoba, která nám byla podezřelá už dávno: Takový divný člověk, tenhle pan Vopička, viďte? Podezření, že má v tragédii prsty, mu sice můžeme sdělit do očí, ale obvykle bývá jednodušší vyslepičit ho někomu jinému.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Rozjímání o tom, co končí, a co začne

Skupina znepokojených občanů se pak v posuzování jeho viny řídí vlastní ideologií, tím, co považuje za mravné, co je v souladu se státní nebo s náboženskou politikou. Každý člověk navíc soudí podle toho, jaký je sám: čeho se bojí a co si přeje. Jak to pak celé dopadá? I když „podezřelý“ vyvázne bez trestu, často musí žít s nařčením, kterého se už nikdy nezbaví.

V 21. století ovšem slova jako drb nebo fáma nepůsobí dost závažně. Částečně jsme je nahradili ušlechtilejším pojmem „dezinformace“. Možná v tom hraje roli i pocit, že když dáme problému nové jméno, najdeme proti němu lepší obranu. Jenže slovo dezinformace implikuje, že i náš nepřítel je chytřejší. Že je dokonce organizovaný: má své cíle, metody a dokáže se za nimi šikovat.

To se s prachobyčejnou drbárnou a fantazírováním na sociálních sítích nedá srovnat, viďte?

Autorka je publicistka, působí na FF UK