Židovské restituce ve střední Evropě nepostupují

Judaismus, židovská hvězda, židovský symbol, synagoga

V roce 2009 se v České republice konala převratná konference o nutnosti nápravy křivd způsobených za druhé světové války Židům, která vyvrcholila takzvanou Terezínskou deklarací.

Ta za podpory 46 zemí vytyčila cíle restitucí židovského majetku a uznala, že lidé, kteří genocidu přežili, jsou již v pokročilém věku, a spravedlnost musí proto přijít rychle, píše Židovská telegrafická agentura.

Uplynulo už ale pět let a celý proces je bolestně pomalý. Například Polsko dodnes nepřijalo ani legislativu nutnou k navrácení majetku a nezúčastnilo se následné konference v roce 2012.

Jedinou zemí, která potřebné zákony schválila, je Litva, kde oběti dostanou v průběhu deseti let počínaje rokem 2011 náhradu ve výši 53 milionů dolarů za zabavený majetek. Za války bylo zavražděno 200.000 litevských Židů – skoro celé židovské obyvatelstvo země. Dohoda také poskytla skoro 1800 litevským obětem holokaustu žijícím po celém světě jednorázové symbolické odškodnění ve výši 600 dolarů.

Čtěte také

Zmíněných 53 milionů je určeno pro židovské instituce v Litvě s cílem podpořit rozvoj náboženství, kultury, zdravotnictví, sportu, vzdělání a vědy. Částka představuje zhruba třetinu odhadované hodnoty zabaveného majetku židovské obce. Soukromé restituce předmětem dohody nebyly.

Seriózně jedná o nápravě také Chorvatsko, kde bude dohoda uzavřena v nejbližší době. Ke zdárnému konci spěje i schválení potřebných zákonů v Srbsku, kde jsou restituce považovány za součást úsilí vstoupit do Evropské unie.

V 90. letech považovaly nově samostatné země střední a východní Evropy restituce za cestu do NATO. Když se v roce 1990 sjednotilo Německo, byly restituce majetku Židů z východní části země dokonce podmínkou sjednocení, a Židé od té doby dostali náhradu ve výši více než tří miliard dolarů.

Světlo proniká do synagogy skrz barevná okna

Proces v Evropě postupuje pomalu především kvůli hospodářské krizi, častému střídání vlád, recesi a úsporným opatřením, ale leckde i vzestupu nacionalismu. Většina evropských vlád s principem restitucí v zásadě souhlasí, ale ne všude je navrácení majetku průchodné politicky a ekonomicky. Mnoho zemí má potřebnou legislativu na papíře, ale její realizaci brání právní nedostatky a nejrůznější omezení.

Čtěte také

V České republice stojí za zmínku opakované zamítnutí nároku dědiců na pražskou továrnu Koh-i-noor, kterou Jindřichu Waldesovi zabavili nacisté a po válce znárodnili komunisté. Poslední záporný verdikt padl minulý týden – dědicové podle soudu nemají nárok ani na dvacítku obrazů v továrně, včetně slavné dívky s patentkou od Františka Kupky, píše agentura AP.

Přelomové zamítavé rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2010 padlo jen pár měsíců poté, co Česko podepsalo Terezínskou deklaraci o navrácení zkonfiskovaného majetku právoplatným židovským vlastníkům.

Zpracováno ze zahraničního tisku.