Čechoslováky unesené v Angole čekalo 1300 kilometrů pěšky a dlouhé zajetí. Co jim pomohlo přežít?
Ta informace před více než 40 lety obletěla celý svět. V africké Angole unesla protivládní organizace UNITA skupinu zahraničních pracovníků místní továrny. Kromě Portugalců tvořili většinu Čechoslováci a mezi 66 unesenými byly i ženy a děti. Jejich další osud byl dramatičtější než únos samotný.
Čtěte také
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by pobyt pro české a slovenské odborníky a jejich rodiny mohl nabrat takový směr. „Hrozně jsem se těšil, jako dítě,“ vybavuje si Petr Kocian, který odjel do Angoly za otcem společně s matkou a bratrem.
„Mně bylo devět let. Když jsem se někdy na podzim 1982 dozvěděl, že tátovi potvrdili prodloužení kontraktu, bylo to velké nadšení. Jeli jsme tam s tím, že tam budeme pět let.“
Kolegové otce Petra Kociana, kteří se z Angoly vrátili, líčili pobyt v Alto Catumbele, kde čeští pracovníci působili v továrně na výrobu celulózy a papíru, téměř jako ráj na zemi. „Všechno tam bylo zásadně lepší a zajímavější než život tady v Čechách,“ shrnuje Petr Kocian.
Občanská válka
Jenže situace v Angole zdaleka ideální nebyla. Už řadu let zde mezi sebou soupeřilo o moc několik skupin, podporovaných z různých koutů světa rozděleného studenou válkou. Na jedné straně stála vládní organizace MPLA podporovaná Sovětským svazem, Kubou a také Československem.
Čtěte také
Na druhé protivládní UNITA, která měla podporu mimo jiné USA a Jihoafrické republiky. Historik Jan Klíma tehdejší situaci v zemi označil za napjatou:
„V Angole probíhala občanská válka. A někteří lidé, i z našich řad, upozorňovali, že taková koncentrace československých expertů na jednom místě, navíc se ženami a dětmi, je velmi nebezpečná. Během občanské války se děla různá zvěrstva a únosy cizinců, kteří pak byli využíváni k různým cílům, byly poměrně běžné.“
„Do ničeho se nepleťte!“
Češi a Slováci, kteří v Alto Catumbele pobývali, z únosu obavy neměli. Nikoliv proto, že by byli tak naivní nebo slepí a napjatou situaci v zemi neviděli. Uklidňovalo je ujištění, že jsou pod spolehlivou vládní ochranou.
Čtěte také
To potvrzuje i Lubomír Sazeček, kterému bylo v době příjezdu Petra Kociana 33 a jeho dvouletý pobyt v Angole se pomalu chýlil ke konci.
„To nebezpečí, přestože nějaké náznaky byly, jsme nebrali příliš vážně. Protože doma, když odjíždíte, vás instruují: Do ničeho se nepleťte, jsou tam problémy, ale ty jdou mimo nás. Dokonce jsme podepsali prohlášení, že se nebudeme plést do místních politických, náboženských nebo občanských záležitostí. Já jsem to vzal vážně. Předpokládal jsem, že ta druhá strana, která nás hostí, to bere vážně taky. No a tak to dopadlo.“
I když bychom zpětně mohli najít řadu varovných momentů, které napovídaly, že by pobyt v Alto Catumbele nemusel být bezpečný, útok, který přišel 12. března 1983 ráno, zaskočil naše krajany zcela nepřipravené.
„Vzbudila nás střelba“
„Nás vzbudila střelba a šli jsme se s bráchou zeptat našich, co se děje,“ vzpomíná Petr Kocian:
„Táta nejdřív říkal, že to bude asi někdo opilý a buď slaví, že se mu narodilo dítě, nebo naopak někdo umřel. Jenže střelba nepřestávala. Byla čím dál intenzivnější a začala se přibližovat. Objevovali se tam také vojáci, kteří vypadali jinak než ti, na které jsme byli zvyklí.“
Čtěte také
„Táta šel zjistit, co se děje. Mezitím se tam objevilo ještě víc vojáků. Začali nám střílet do baráku, pak do domu vtrhli a řekli, že máme jít s nimi. Tak jsme se nějak základně obuli a vyrazili.“
Lubomír Sazeček popisuje, že ho protivládní vojáci objevili o něco později než ostatní. A i když na ulici slyšel i viděl útočníky, v první řadě zachoval klid.
„Já jsem se převlíkl, udělal jsem si snídani, dal jsem si pivko. A když mi ti vojáci začali bouchat na dveře, tak jsem chtěl využít situace, než se tam dostanou, abych fukl zadem. Tam si mě ale odchytil voják, protože oni nebyli úplně blbí. Šli do baráku předem a vzadu si poslali jednoho, který to jistil.“
Jeden mrtvý
Všech 66 Čechoslováků shromáždili útočníci na jednom místě a oznámili jim plán, který mnohým připadal naprosto nemyslitelný: mají se vydat pěšky na cestu k základně únosců vzdálené přibližně 600 kilometrů. Ve skupině bylo přibližně 20 dětí, nejmladšímu byly dva roky.
Čtěte také
Většina unesených měla oblečení a obuv, které na sebe ve chvíli přepadení rychle oblékla. Petr Kocian si například nazul cvičky, zatímco jeho otec si obul dřeváky. Už představa šestisetkilometrového pochodu proto byla mimořádně náročná.
Ve skutečnosti ale během necelých tří měsíců ušli za doprovodu několikatisícové „armády“ únosců více než dvojnásobek. Postupovali náročným horským terénem, většinou v noci, navíc v období dešťů. Sužoval je hlad, nedostatek spánku i nemoci – malárie, zápaly plic nebo úporné průjmy.
Pochod jeden z Čechoslováků nepřežil, 37letý Jaroslav Navrátil zemřel 19. dubna 1983. Kdo poslouchá popis podmínek, za jakých probíhala jejich cesta, napadá ho jediné: Jak je možné, že obětí na životech nebylo víc?
Tělo v nouzovém režimu
„Pro normálního člověka je náročná už jenom ta představa, natož samotné provedení,“ potvrzuje policejní vyjednavačka Útvaru rychlého nasazení Policie ČR Eva Tomanová. „Ale tam vaše tělo jede v nouzovém režimu, funguje úplně jinak. Dokáže sebrat a mobilizovat síly, na některé věci si energii šetří, na jiné ji spotřebovává.“
Vedle fyzické odolnosti ale podle Tomanové hraje zásadní roli i psychika. „Dokud máte nějaký smysl, dokud o něj nepřijdete a máte pro co žít, pořád máte něco, čeho se můžete držet. A ten smysl může být cokoli. Může to být: Rozhodl jsem se, že přežiju, že jim tady nezůstanu. Nebo: Rozhodl jsem se, že přežiju, protože mám doma rodinu. Dokud nějaký smysl máte, máte větší šanci, že to tělo nevzdá.“
Jak s únavou, stresem i nedostatkem bojovali Čechoslováci unesení v Angole? A jaký byl osud části skupiny, která u svých věznitelů musela zůstat ještě o rok déle než ostatní?
Uslyšíte výpovědi unesených Lubomíra Sazečka a Petra Kociana, kteří se za událostí ohlížejí po více než čtyřiceti letech, doplněné dobovými rozhlasovými nahrávkami. Promluví historik Jan Klíma, psycholožka Eva Tomanová a novinář Josef Pazderka, který se po letech setkal s únosci a dozvěděl se nečekanou informaci.
Poslouchejte Téma Plus. Tento pořad je součástí cyklu Slavné únosy, který můžete slyšet každý říjnový čtvrtek a sobotu po osmé hodině večer na Plusu, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích. Všechny díly série najdete ZDE >>
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
