Zemřel Bronislaw Geremek

Geremek se narodil v roce 1932 ve Varšavě jako syn rabína, jenž byl později zavražděn v Osvětimi. Mladý Geremek holocaust přežil a v roce 1950 vstoupil do polské komunistické strany. Studoval historii, především středověk a později pracoval v polské Akademii věd, kterou také zastupoval v Paříži. V roce 1968 pod vlivem událostí tohoto roku odevzdal stranickou legitimaci, poté směl sice zůstat v Akademii věd, ale nesměl už učit. Začal se z něho stávat disident, zapojil se například do činnosti tzv. podzemních universit.

Když byly v roce 1980 v Polsku založeny první nezávislé dělnické odbory Solidarita a začal se rozvíjet konflikt s komunistickou mocí, nabídla řada polských intelektuálů Solidaritě svou pomoc, mezi nimi i Geremek a Mazowiecki, šéfredaktor katolického měsíčníku Wiež.. Radili stávkujícím dělníkům gdaňských loděnic při jednání s komunistickými úřady a když na konci roku 1981 vyhlásil generál Jaruzelski válečný stav, byl Geremek spolu s tisíci dalších internován. Po roce byl propuštěn, v roce 1983 opět uvězněn. V roce 1988 navrhl Solidaritě strategii tzv. kulatých stolů, což byl jeho nejvýznamnější přínos v zápase s komunismem. Byla to strategie nenásilného předání moci, dohodnutého po jednáních mezi představiteli komunistické moci a opozice.

Je zřejmé, že tento plán, jenž se posléze uskutečnil v Polsku na jaře 1989 a v Československu na konci téhož roku, vyhovoval komunistickým představitelům. Ti už dobře věděli, že nemohou počítat s pomocí sovětských vojsk na svých územích, jako se to naposledy stalo v Maďarsku v roce 1956 a bylo jim jasné, že o svou dosavadní politickou moc přijdou. Poprvé Sovětský svaz tento princip nezasahování aplikoval právě v případě Polska v roce 1981, kdy se sovětské politbyro rozhodlo, že nepošle sovětské vojáky potlačit Solidaritu, ale že to musí udělat Poláci sami.

Na jaře 1989 Geremek spolu s dalšími opozičníky vypracoval plán postupného předávání moci komunisty do rukou opozice. Klíčovou událostí byly první svobodné volby v červnu 1989, kdy byly předem dohodnuty proporce jejich výsledků, opozice například směla získat jen určitý počet poslanců v Sejmu. Solidarita následně získala velké vítězství, téměř obsadila celý Senát a v Sejmu získala dohodnutých 35% křesel, 160 ze 460. Mezi nimi byl i Geremek. Prvním svobodně zvoleným ministerským předsedou vlády se stal Tadeusz Mazowiecki, jinak byli z 23 členů vlády čtyři komunisté.

Geremek se stal jakýmsi ztělesněním ideje "kulatých stolů" a postupného předání moci, čili ideje, že pád komunismu nesmí být revolucí, násilným svržením komunistického režimu. Je pochopitelné, že tato idea mnohým vadila, protože se chtěli s komunismem rozejít rázně, důsledně a ne si postupně předávat moc více méně v režii komunistů samých. Na druhou stranu bylo zřejmé, že jiný způsob rozkladu komunistické moci ve střední Evropě by patrně Moskva nepřipustila.

Přesto, nebo možná právě proto se stal Geremek spolu s dalšími polskými intelektuály terčem kritiky řady lidí z okolí vůdce Solidarity a později prezidenta Lecha Walesy. Byli to hlavně bratři Kaczynští, kterým vadila komunistická minulost Geremeka, Mazowieckého a dalších. Vytvořili mýtus neužitečných a pomýlených vzdělanců, jakési elity, která se zmocnila polské revoluce a přivedla ji skrze spolupráci s komunisty k neblahým koncům. Proto byla idea bratří Kaczynských jasná: musí proběhnout morální revoluce a politickou revoluci je třeba dokončit. Geremek byl pak například kritizován za nedostatek odvahy, ačkoli intenzivně pracoval na zapojení Polska do evropských struktur a jako ministr zahraničí v letech 1997 až 2000 se významně zasloužil o to, že se Polsko stalo členem NATO. Největším protivníkem Geremeka byl vždy Jaroslav Kaczynski, donedávna předseda polské vlády. Jejich vidění světa bylo skutečně velmi odlišné. Geremek byl vždy rozhodným obhájcem a příznivcem evropské integrace, zastáncem německého sjednocení a německo-polské spolupráce.

V roce 1997 dostal Karlovu cenu v Cáchách, při jejímž převzetí zdůraznil myšlenku Evropy jako hodnotového a ne jen hospodářského společenství. V roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu a byl rozhodným zastáncem ústavní smlouvy pro Evropu. Geremek byl jednoduše řečeno evropský liberál, jenž často zastával názory, které musely polské konzervativce dráždit. Jenže na druhou stranu se podívejme, jak vypadala morální revoluce podle bratří Kaczynských. Idea skvělá, provedení pod psa.

Vláda Jaroslava Kaczynského se například skládala z morálně pochybných lidí typu ministra Leppera, předsedy krajně populistické strany Sebeobrana. Sexuální skandály, projevy antisemitismu a korupčního jednání se střídaly s projevy nacionalistického šovinismu. Například otec ministra Giertycha, předsedy druhé strany v koaliční Kaczynského vládě, Ligy polských rodin, poslanec Evropského parlamentu Giertych musel být vyloučen z frakce Evropské lidové strany kvůli jednání neslučitelnému s hodnotami, které tato frakce vyznává. V polském tisku byly otištěny hnusné karikatury na přední německé politiky, srovnávající je s nacistickými politiky atd.

Objevila se otázka po podstatě polské morální revoluce, protože každá taková revoluce musí stát na určitých hodnotách. Zásadový antikomunismus a snaha se vypořádat s komunistickým dědictvím je takovou hodnotou, jenže by neměla dostat podobu jakobínské diktatury. Vždyť komunismus by přece nepadl, kdyby nebylo lidí jako jsou Walesa, Geremek, Mazowiecki, Bartoszewski a další. Jejich morální profily nelze přece zpochybňovat tím, že někteří z nich během svého života někdy udělali ten či onen krátkodobý kompromis s režimem.

Postoje bratří Kaczynských jsou politicky srozumitelné, ale morálně pochybné a už určitě nejsou křesťanské. Vezměme si například Wladyslawa Bartozsewského. Aktivně bojoval proti nacismu, zúčastnil se polského povstání, za komunismu měl opakovaně problémy, byl také nějakou dobu vězněn, od počátku se angažoval v Solidaritě, po vyhlášení válečného stavu byl internován. Od roku 1990 do roku 1995 byl velvyslancem Polska ve Vídni a poté ministrem zahraničí. Také on se později kriticky postavil proti vládě Jaroslava Kaczynského a dnes je opět zahraničně politickým poradcem předsedy vlády Tuska.

Smrt Bronislawa Geremeka znamená ztrátu nejen pro polské a německé liberály, kteří ho uznávali, například lidé z vedení časopisu Die Zeit, ale má i hlubší význam. Jeho kritikové vydali svědectví o některých nepříjemných rysech naší doby v regionu střední Evropy. To, že jsme se doposud nezbavili neblahého dědictví komunismu nelze totiž zvládnout prostřednictvím útoků na osobnosti, které mohou a měly by sloužit jako symboly odporu vůči režimům, potlačujícím lidská práva a svobody. Jakobínství mnoha takových kritiků se pak stává trapné, když se podíváme na ty, s nimiž jsou ochotni zasednout do vládních lavic, pokud se jim naskytne příležitost vládnout. A to platí pro všechny země ve střední Evropě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .