Zeman a Babiš nemohou za většinovou společnost. Kdyby nebyli, vytvořila by jiné, říká výtvarník Jaroslav Róna

K pochmurné metafoře dodává ještě pochmurnější postřeh. „Figury jako prezident Zeman, premiér Babiš a, řekněme, někteří lídři sociální demokracie, nejsou ani příliš temnými postavami sami o sobě. Spíš jsou výsledkem vztahů ve společnosti. Kdyby je neměla, mám na mysli část společnosti, s níž jsem nevolil, tak by si je vytvořila. To je bohužel hlavní problém. Jejich politici vlastně nemohou za to, co činí. Prostě dělají jen to, co si větší část obyvatelstva přeje. A že si to přeje, je pro mě zdrcující.“

Temná strana života

Jeho tvorba je také charakteristická jistým pesimismem a temnými odstíny. „Člověka nelze posuzovat podle běžného výzoru a denního chování. Součástí lidského života je také spánek. To je skoro polovina života. Tam se mohou dít věci, které nikdo druhý nemůže pozorovat. Přitom mají silný vliv na psychiku. Žiji životem odvrácené strany... Říkám tomu tak. A jsou to velice temné sny,“ uvádí umělec, nicméně dodává, že kdyby se nedokázal smát, tak by nedokázal ani žít.

Bílá vrána

Jaroslav Róna jako člen legendární skupiny výtvarníků Tvrdohlaví, vypráví i o tom, jaké bylo její postavení v době, kdy vznikala.

„Před revolucí existovala skupina umělců, sdružených kolem samizdatového časopisu Revolver Revue. Ti nám vyčítali, že jsme tehdy přijali cenu Mladého světa Bílá vrána. Chápali to, jako úlitbu režimu. Také jsme měli mezi sebou velice ostrou diskuzi a hlasovalo se, jestli to máme vůbec přijmout. V té době byla určitá kontroverze mezi umělci. Jedni byli více radikální a jiní méně,“ vzpomíná výtvarník.

Myslím si, že by umělci měli neustále vnímat temný tón světa.
Jaroslav Róna

Róna pak pokračoval úvahou o tradičním rozporu vnitřního světa lidí žijících v diktatuře. „Samozřejmě, že Chartu 77 měl v té době podepsat snad každý poctivý člověk. Pak si ale musel dobře rozmyslet, jak bude trávit zbytek života. Nebylo předem jasné, zda přijde sametová revoluce. Chtěl jsem zkrátka malovat a ne trávit čas v celách předběžného zadržení. Každý se musel rozhodnout. My jsme měli mezi sebou konsenzus, že budeme radikální v oblasti výtvarného umění,“ uzavírá.

V polovině 80. let, právě jako jeden z Tvrdohlavých, prorazil s jiným přístupem v umění. Komu tím nejvíc vadil? A inspiruje ho současná politická situace k tvorbě a skečům? Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem.