Zelení a miska vah

Veřejně zároveň prohlásila, že osobně nemíní přispívat k eskalaci napětí mezi vedením Zelených a té části strany, která se domnívám, že Kuchtovou tak řečeno "převálcovali" koaliční partneři, což je důvodem k úvahám o setrvání ve vládním uskupení. Rozjitřenou atmosféru chce tedy Dana Kuchtová mírnit a domnívá se, že vystupovat z koalice by bylo chybou. Vzhledem k jejímu vlivu ve straně by to mohlo znamenat opadnutí vášní a věcné hledání nové hlavy školského resortu.

Přesto to tak jednoduché zřejmě není. Nejprve o setrvání v koalici zapochybovali liberečtí Zelení, nyní už chce o podmínkách dalšího setrvání ve vládě s ODS a KDU-ČSL jednat pět předsedů krajských organizací. Zjednodušeně řečeno mají regionální buňky vedení strany za zlé, že Kuchtovou při tlaku uvnitř koalice málo podporovalo. Dokonce chtěli, aby si ministryně rezignaci rozmyslela. To, jak vidno se nestalo a stát také nemohlo. Výzva krajských organizací v tomto smyslu působila skoro dětinsky. Nicméně nedělní jednání republikové rady strany bude zřejmě poměrně bouřlivé a jeho výsledek předem těžko odhadovat.

"Chceme otevřít diskusi o tom, za jakých podmínek je možné či nemožné další setrvání Strany zelených v trojkoaliční vládě," říkají ve společném prohlášení šéfové krajských organizací a není pochyb, že taková debata proběhne. V centru kritiky se evidentně ocitne předseda Martin Bursík a bude velmi záležet na tom, jaké bude mít na republikové radě spojence a zda si vnitrostraničtí rebelové uvědomí, co vše je vlastně v sázce.

I ti Zelení, kteří mají proti Bursíkovi nejostřejší výhrady zřejmě musí uznat, že s jeho nástupem do předsednické funkce se strana vymanila z kruhu nekonečných vnitřních sporů i pokusů ovládat ji nepříliš demokratickými metodami bývalého vedení. Politicky zkušený Bursík proměnil Zelené až zázračně rychle ve stranu, která začala představovat zajímavou alternativu především pro dřívější voliče ODA nebo Unie svobody, pro které je klasická česká levice nepřijatelná a kteří ale zároveň stojí přesto trochu nalevo od ODS. To se potvrdilo v loňských volbách, když strana překročila pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny a následně se stali dokonce vládním subjektem. Což je zřetelný úspěch, který českým Zeleným mohou jejich evropští příbuzní jen závidět. Bursík osobně získával sympatie veřejnosti během mnohaměsíčního vyjednávání v povolebním patu věcností, otevřeností i zásadovostí. Při vstupu do vlády se mu nadto podařil vysloveně mistrovský tah, když na ODS i lidovci podivuhodně uvolněný post ministra zahraničních věcí prosadil nestraníka Karla Schwarzenberga. Ten zprvu budil nechuť části veřejnosti i politických špiček,. ale dnes o jeho kompetentnosti zřejmě nepochybuje ani prezident republiky, ačkoliv měl vůči němu zkraje silné výhrady.

Bursík tedy jistě má ve straně silnou pozici. Ale je také třeba vidět, že některým Zeleným leccos vadí. Od samotné účasti na vládě s pravicovou ODS, až po otázku amerického protiraketového radaru. Možná je s účastí ve vládě jakž takž ještě smiřovala původně protitemelínská aktivistka Kuchtová coby ministryně. S jejím odchodem se trak pro ně znovu otevírá otázka, zda strana z tábora moderní levice má co dělat v koalici s občanskými demokraty a s lidovci. Zřejmě by si spíš přáli být v opozici a tedy v podstatně revolučnějším postoji s možností svobodněji kritizovat vládní počínání. Do značné míry jde o jistou romantickou tradici "zlobivých" Zelených s velkými myšlenkami na budoucnost.

Pro Bursíkovu linii a tedy setrvání ve vládě hovoří ale zcela jasně jedno: v opozici nemohou zelení ze svého programu prosadit nic a nadto když dnes odejdou z vlády, která má šance dosloužit volební období, snadno může ztratit rozčarované liberální voliče, kteří ji do sněmovny svými hlasy pomohli. Mohlo by to klidně skončit neúspěchem v příštích volbách už proto, že by vlastně Zelení pád křehké Topolánkovy vlády způsobili. Jistě, znovu by se mimo parlament stali onou autentičtější zelenou stranou, ale je otázkou, zda by jí už nebyli natrvalo. Tedy neparlamentní. Martin Bursík bude muset radikály přesvědčit, že historická příležitost ovlivňovat chod země se už nemusí opakovat a že kompromisy jsou sice často bolestné, ale pořád se jimi dá leccos dosáhnout. Což samozřejmě vůbec není málo. Zelení si sami musí říci, co vlastně doopravdy chtějí. Asi jsou svým rychlým vstupem na nejvyšší politické hřiště zaskočeni a mnohé se jim na něm nelíbí. Což neznamená, že by ho měli opustit ve chvíli, kdy mají před sebou obrovskou příležitost uvádět v život aspoň část toho, oč jim zásadně jde. Mohou mít pocit, že se Bursíkovi a řadě dalších zalíbilo u moci a že na řadovou členskou základnu už tolik nemyslí. To může i být částečně pravda. Ale těžko budou předsedovi vyčítat, že se zelené principy nesnaží tlačit dopředu a že má v tomto směru nepopiratelné úspěchy. Hlavně o tom by měli v neděli hovořit, personální otázky na ministerstvu školství jsou v této chvíli vedlejší.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .