Závislost na Rusku a její důsledky

3. leden 2006

To, o čem se dlouhá léta mluvilo po hospodách, se stalo skutkem. Moskva utáhla kohoutky a zbytek Evropy se zděsil. Zjistil, jak je na Rusku závislý. Nic na tom nemění ujišťování, že kohoutky vlastně nebyly utaženy Západu, ale Ukrajině. Dnes je to Ukrajina, zítra to může být kdokoliv. Vykřičník je jasný, a to i přesto, že Kyjev není v celé záležitosti bez viny.

Ruská ropa a plyn byly dlouhou dobu tabu. Dokonce ani v časech nejtvrdších konfrontací během studené války se na dodávkách nic neměnilo. Moskva dělala rozdíl mezi obchodem a politikou - ačkoliv tvrdou měnu ze západní Evropy docela nutně potřebovala. Nyní bylo tabu porušeno. Ukázalo se, že vztahy s Moskvou jsou křehké a závislost na nich není dobrá.

Podívejme se ale nejdříve na věcnou stránku. Ruský plyn proudí směrem na západ několika cestami. Nejdůležitější trasa vede přes Ukrajinu. Z toho vyplývá vzájemná závislost těchto dvou zemí. Nejenom Rusko, ale i Ukrajina může totiž přiškrtit kohoutky. Vyplývají z toho dvě otázky: kolik má platit Ukrajina za ruský plyn? A: co má dávat Rusko Ukrajině za tranzit? Co se týče plynu, existují světové ceny, podobně jako u ropy. Co se týče poplatků, existují zavedené zvyklosti. Zdánlivě by tedy neměl být problém.

Jenomže je zde dědictví komunismu a jsou zde dnešní politické zájmy Moskvy. Díky tomu existují tři různé kategorie zemí. První je západní Evropa, která platí za tisíc kubíků plynu světovou cenu, tedy 230 dolarů. V další kategorii jsou země, jež byly kdysi pod ruským vlivem a nyní se z něj snaží vymanit. V jejich případě je cena nižší, ale postupně roste. Řeč je především o Baltských zemích, jež platí polovinu - 120 dolarů - už nyní jsou ale srozuměny s tím, že za dva roky naběhnou na světovou cenu - jsou nakonec členy NATO a Evropské unie. Ve stejné kategorii je například i Ázerbajdžán, Gruzie nebo Arménie. Ty platí od 110-ti do 60-ti dolarů. Třetí kategorii posléze tvoří věrní spojenci - klasickým příkladem je Bělorusko s velice příjemnou cenou: 47 dolarů.

Nyní se podívejme na jádro sporu. Ukrajina byla ve třetí kategorii. Rusko se ji ale snaží ze dne na den přesunout do kategorie nejdražší, na úroveň západní Evropy. Nejde přitom o to, že mezi seriozními obchodními partnery je to cosi neslýchaného. Nakonec Rusko prokázalo velkou trpělivost za promoskevského vedení v Kyjevě, kdy se spousta plynu na Ukrajině jednoduše ztrácela. Jde spíš o to, že celá záležitost je jasné politikum. Kdyby chtělo Rusko jednat věcně, udělá přesun do druhé kategorie, nikoliv dramatický skok.

Tabu bylo porušeno v tom, že nyní je jasné, že s plynem a ropou proudí do Evropy ruský politický vliv. Plynovod je vlastně jakýsi "vlivovod". Ne že by na tom bylo něco špatného. Ale bylo by chybou Rusko přecenit. Evropané by neměli naivně spoléhat na dobré vztahy v naději, že i v časech špatných zůstane tabu zachováno.

Naprosto kuriozní jsou přitom dvě věci. Za prvé, že ke kolizi došlo ve chvíli, kdy do služeb ruského Gazpromu vstoupil vysloužilý německý kancléř Gerhard Schroeder. Na celou jeho bývalou politiku vůči Rusku to vrhá velice nepříjemný stín. Ozývají se dokonce hlasy, že má-li svědomí, bude pro něj lepší se dobře placeného místa vzdát. Ostatně, německý ministr hospodářství Michael Glos (na konto výstavby dalšího ruského plynovodu) prohlásil, že dodávky mohou být zvýšeny jenom za předpokladu, že ty stávající budou spolehlivé.

Druhou kuriozitou je fakt, že Rusko utáhlo kohoutky v den, kdy se stalo předsednickou zemí skupiny G8. A co je už úplně směšné: jedním z jeho programových bodů je "energetická bezpečnost". Ironicky bychom to mohli obejít konstatováním, že Kreml nezačal zrovna ideálně - kdyby momentální postavení Ruska nebylo výsledkem špatných předpokladů Západu. Ten se totiž dlouhodobě domnívá, že tolerování ruských nedostatků povzbudí tamní reformy. Opak je ale pravdou.

Podle kritiků nemá Rusko co dělat ve skupině nejrozvinutějších států - tedy v G8. Novináři dokonce dlouho používali termín "G7 plus Rusko". Moskva se tam totiž dostala zcela demonstrativně před volbami, když někdejší prezident Jelcin potřeboval vyhrát, aby se nedostali k moci komunisté. Podobně to bylo s členstvím Ruska v Radě Evropy - hlavním argumentem proti bylo porušování lidských práv ve válce v Čečensku. Evropané mhouřili oči s tím, že členství prý pomůže Rusku k vlastnímu sebezdokonalení. To se samozřejmě nestalo.

Nejnovější krize je tedy vážnější, než se zdá, přestože Moskva dodávky plynu obnovila a západním zemím je ani nechtěla snížit. Chápe-li totiž Kreml plyn jako prostředek diplomacie, měli by ho tak chápat i evropští politici - a zařídit se podle toho.

autor: Daniel Raus
Spustit audio