Zaměstnanost

Názory na to, jaké procento nezaměstnaných je pro ekonomiku ideální, se různí, podobně jako recepty na zachování či vytváření pracovních míst. Slýcháme, že zaměstnanost ohrožuje silná koruna, protože vysoké výrobní náklady nutí podniky šetřit, čili propouštět. Jinou příčinou je prý tlak odborů na zvyšování platů. Vyšší mzdy může firma zpravidla vyplatit pouze méně zaměstnancům, takže se opět propouští. Takový efekt se mimochodem předpokládá v sousedním Německu, kde v noci na dnešek vláda ustoupila mzdovým požadavkům pracovníků státního a veřejného sektoru. Odvrácení stávky nebude zadarmo.

Podíváme-li se na problém zaměstnanosti očima těch, kdo pracovat chtějí, ale nemají kde, jistě jim nezlepšuje náladu jiné konstatování ekonomů, že totiž jednou z příčin jejich nezaměstnanosti je příliš pohodlná sociální síť. Nutně si to musí vyložit tak, že budou snížením sociálních dávek potrestáni za to, že jsou na ně nedobrovolně odkázáni. Aby těch ekonomických paradoxů nebylo málo, připomeňme, že bylo hůř. Ještě pamatujeme, jak byla u nás práce povinná, podle hesla kdo nepracuje, ať nejí. Potvrzením, že nejsme příživníci, jsme se na požádání museli prokázat občanským průkazem s razítkem zaměstnavatele příslušníkům Veřejné bezpečnosti. A poslední paradox: Kdekdo by dnes takovému ponižujícímu prokazování se dal přednost před ponižující nezaměstnaností. Kdo si kapitalismus paradoxně pochvaluje, je nezaměstnaný příživník.