Zakopaný pes ve školství

Poslanci ovšem schvalovali také zákon o pedagogických pracovnících, který má zvýšit prestiž učitelského stavu. Obě normy byly schváleny v tzv. prvním čtení a budou se jim teď věnovat výbory. Ministryni školství Petře Buzkové a jejím úředníkům, se muselo hodně ulevit, že se tak stalo, i když jejich zákony ještě vyhráno nemají. Komentuje Zoja Franklová.

Nikdo nepochybuje o tom, že je nový školský zákon nanejvýš potřebný, protože ten stávající, 20 let starý socialistický zákon, neodpovídá vůbec moderním potřebám a musel už být nesčetněkrát novelizován. Otázka ovšem zní, zda přijmout zákon za každou cenu, i když není ideální, prostě proto, že aspoň některé věci v něm jsou řešeny lépe než v tom starém - anebo ho smést ze stolu a požadovat vypracování jiného.

Proti přijetí obou zmíněných školských norem se nekompromisně staví opozice. Stínový ministr školství za ODS a současně předseda kulturního a školského výboru sněmovny Petr Bartoš prohlásil, že zákon není možno opravit kosmetickými změnami v poslanecké sněmovně a považuje ho za škodlivý. Podle jeho názoru totiž nevychází dostatečně ze vzdělávacích potřeb žáků, zachovává dnešní neprůhledný způsob financování a úředníkům dává možnost velmi podstatně zasahovat do chodu škol. ODS tedy pro návrh ministryně Buzkové hlasovat nebude a Petr bartoš už pracuje na alternativním návrhu zákona, který by chtěl prosadit, pokud by po volbách ODS získala vládní odpovědnost.

Jako jeden z kladů tohoto zákona jsou zmiňovány rámcové vzdělávací programy. Jejich zavedením by měly školy získat větší svobodu v tom co a jakým způsobem učit. Jenže - jak jsme už nejednou konstatovali - zrovna tady je zakopaný pes. Už dnes mají školy určitou volnost, ale jen málokterá z nich jí využívá. Do velkých změn se zkrátka samy od sebe nehrnou. Aby se to změnilo, potřebovaly by jednoznačnou podporu státu a svých nadřízených. S tím souvisí druhý ze školských zákonů, jimž se ve čtvrtek věnovala poslanecká sněmovna - a to zákon o pedagogických pracovnících. Tato norma obsahuje rovněž hodně dlouho očekávaný kariérní řád pro učitele. Ti z nich, kteří by na sobě pracovali a navštěvovali různé kursy, by pak měli mít lepší postavení i plat než jejich línější kolegové. Navrhovaný zákon je tedy jakousi kuchařkou, podle které by se měli hodnotit učitelé. Ovšem tak, aby o tom nemohl subjektivně rozhodovat ředitel. Jenže kdo jiný má poznat, zda učitel neabsolvoval pouze několik školení, aby mohl být lépe odměňován a přitom si z nich do své praxe nic neodnesl? K tomu, aby se školy zbavily encyklopedického biflování a změnily i přístup ke svým žákům, je další vzdělávání pedagogů zapotřebí jako sůl.

Tuto funkci ale plní jen takové školení, které se snaží proměňovat názory zkušeného, leč konzervativního pedagoga či ředitele. Zákon o pedagogických pracovnících však o takovém obsahu dalšího vzdělávání vůbec nemluví, neurčuje, že by měli být lépe odměňováni učitelé, kteří zavádějí moderní způsob výuky. Ani že by se podle těchto kriterií měli vybírat ředitelé. Zákon naopak klade důraz na něco úplně jiného: požaduje, aby školení prováděly jen instituce schválené ministerstvem. A to s pravděpodobností blížící se jistotě nebudou malé neziskové organizace, kterým jde právě o proměnu našich škol. Vraťme se ale zpátky do Poslanecké sněmovny. I když je zjevné, že normy, které předložila ministryně Buzková, mají k dokonalosti daleko, nelze vyloučit, že i další kola schvalování ve Sněmovně a Senátu proběhnou hladce. Všichni jsou totiž už unaveni tím, jak dlouho jejich zrod trvá, a mnohaletými diskusemi, které nepřinesly očekávané výsledky.