Zákony na míru

Takže - Ústavní soud rozhodl, že majetek, zabavený státem před 25. únorem 1948 lze vymáhat jen podle restitučních zákonů. Jedná se o řešení otázky, za jakých okolností se lze domáhat majetku zabaveného státem.

Řečí úřední, dle mluvčího Ústavního soudu Michala Spáčila (cituji dle IDnes): "Ústavní soud rozhodl, že takový postup je možný pouze tam, kde to restituční zákony výslovně umožňují a postupem, který tyto zákony stanoví." Jestli tomu nerozumíte, já rovněž ne.

Právníci říkají, že z toho vyplývá následující: ten, kdo se snaží o navrácení svého majetku pomocí tzv. určovacích žalob (či přesněji "žalob o určení vlastnictví") nebo kdo usiluje o vydání vlastnictví - má prostě smůlu.

Podle nejnovějšího nálezu Ústavního soudu nelze "obcházet" restituční zákon právě těmi zmíněnými určovacími žalobami.

Možná, že by taková zpráva od Ústavního soudu prošla bez většího povšimnutí, nebýt toho, že se nový nález této instituce dotýká řady běžících kauz, hlavě však těch, v nichž se (jak tvrdí on) svého majetku dožaduje František Oldřich Kinský. Ústavní soud tedy, abych to zjednodušil, vynalezl způsob, jak panu Kinskému znemožnit (či přinejmenším znesnadnit) soudní spory o majetek. Ústavní soud tedy vynalezl jakýsi "Kinského zákon". A to je to, co se mi na celé věci hrubě nelíbí.

Jedna věc je, že pana Kinského spor o majetek v celkové hodnotě nějakých čtyřiceti miliard korun nedává státnímu aparátu spát už desítky let. Podle Kinského nejde o nějaké restituce, jde o to, že stát zabavil ony majetky někomu jinému, jinému jeho příbuznému, který je tak nanejvýš formálně spravoval, leč pravým vlastníkem byl už tehdy, v době zabavení, tento František Oldřich Kinský. Selský rozum tedy říká - když někomu něco nepatří, nemohu to (já - stát) někomu zabavit. A opačně - když někomu něco patří, tak mu to (opět. Já - stát) tedy laskavě vrátím...

Druhá věc je ta, že jak už řečeno, nežijeme v království nebeském, a soudí nás pozemské soudy. Ty se řídí zákony, které stanovují lidé a ve finále i nálezy Ústavního soudu, který - jak mi teď připadá - má možnost podle vlastního uvážení nastavovat zákonné parametry přesně tak, jak se to v současné chvíli hodí. Ad hoc zákony, řekněme. A to je na tom to zarážející.

Ústavní soud se slovy svého mluvčího řídil prý judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štarsburku. Ten měl údajně shledat, že zmírňování majetkových křivd z minulosti nebylo ústavněprávní ani mezinárodněprávní povinností státu, nýbrž "jen" naplňováním mravního dluhu.

Dobrá, jestli tedy dnešní Ústavní soud usoudil, že mravní dluh vůči všem státem okradeným lidem v téhle zemi a jejich příbuzným je již naplněn, je to jen o důvod víc být lehce zděšen. Kam asi by mohlo takové - době a možná i politické objednávce, pardon, pardon - poplatné posuzování dojít? Budeme třeba za pár let bez mrknutí oka přijímat další rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že například "oni ti komunisté vlastně nebyli tak zlí a jejich zločiny tak závažné"? A to jenom proto, že se objeví nějaká veliká kauza, která bude v té době vládnoucí vrstvě nepříjemná, takže si "zařídí" nějaký tomu vyhovující ústavní nález?

Jinými slovy: nejsem si jist, že nejnovější nález Ústavního soudu, vztahující se na restituční nároky před únorem 1948 zbavuje zároveň stát nějakých morálních závazků.

Ale také se možná pletu, možná žijeme ve společnosti, která umí morální závazky ohraničit psanými zákony...