Začíná se Unie svobody neodvolatelně drolit?

Nakonec se citlivé okamžiky řešily buď Vrbíkovým "vypárováním" s nespolehlivým zákonodárcem ODS Petrem Kottem, tj. absencí obou v poslaneckých lavicích při hlasovaní, anebo tím, že Vrbík mohl klidně scházet, neboť opozice byla slabší o jednoho dlouhodobě nemocného zástupce KSČM.

Kritický Vrbík nicméně představoval potenciální hrozbu pro celou koalici a také pro klub Unie svobody, který má nejnižší možný počet členů - deset - jen díky příslušnosti nestraníků Táni Fischerové a Svatopluka Karáska. Nyní náhradník za Marvanovou vystoupil ze strany, ale zůstává členem poslaneckého klubu. Tento fakt interpretují předáci Unie jako důkaz, že Vrbík nemíní nechat padnout vládu opírající se o nejtěsnější většinu stop a jednoho hlasu v dolní komoře. Jenomže výrok "Budu hlasovat jen pro takové návrhy, které budou v souladu s programem Unie svobody", může znamenat leccos.

Člověk si pak samozřejmě říká, že by bylo velmi čisté, kdyby principiálně se tvářící Tomáš Vrbík složil mandát. To ale, jak víme dobře, zákonodárci dělávají jen velmi neradi. A když sněmovnu opustil před časem ministr Vladimír Mlynář, - také shodou okolností unionista - aby se více naplno věnovat práci v resortu informatiky, byla to vzácná výjimka a zaskočená veřejnost se nezmohla ani na slova uznání.

Zástupci Unie svobody říkají, že Vrbík byl nedávno poměrně ostře kritizován pražskou stranickou organizací, jíž předsedal. A to prý proto, že se za jeho vedení zhoršilo postavení pražských unionistů v rámci celé strany, a že Vrbík (cituji z výroku mluvčí Unie svobody), "nerespektuje rozhodnutí vrcholných stranických orgánů a vystupuje nevhodným způsobem v médiích". Vrbík skutečně například předpovídal, že pražská organizace vyzve předsedu strany Mareše aby odstoupil. Ale nestalo se tak, protože tento nápad - asi do jisté míry Vrbíkův - nezískal většinu.

Spory s vedením strany a následný neúspěch v mateřské buňce asi pak vedly k tomu, že Vrbík učinil nynější nepřehlédnutelný krok, který ale chtěj nechtěj vyvolává rozpaky. Ještě jednou opakujme, že spojit vystoupení ze strany s rezignací na poslanecký mandát by bylo důstojným gestem zklamaného kritika. Média nyní spekulují, zda Vrbíka nemohou následovat další unionisté, což by pak ovšem logicky ústilo v odchod Unie svobody ze Špidlovy vlády. "Pokud Unie nebude plnit svoje předvolební sliby, nebo svůj program, musí samozřejmě čekat, že se k panu Vrbíkovi připojí další poslanci. To je otázka času," řekl podle servisu ČTK například unionistický poslanec Marian Bielesz. Místopředseda sociálních demokratů Zdeněk Škromach, o kterém je známo, že by Unii v koalici s lehkým srdcem oželel, ihned přispěchal s poznámkou (cituji): "Naplňuje se scénář Miloše Zemana, že někteří zbabělci se bojí o svůj mandát a dělají si most k ODS". Škromach pro případ rozkladu Unie zřejmě počítá s tím, že ČSSD může prosazovat svůj program s podporou KSČM. To je sice jistě představitelné, ale zavánělo by to příliš silnou kocovinou a cesta k předčasným volbám by se tak zřejmě byla téměř volná. Škromach ovšem může mít pravdu v tom, že Vrbík a případní další unionisté skutečně pokukují po nejsilnější pravicové straně a dlouhodobému volebnímu favoritu. V minulém roce také z různých koutů republiky přicházely signály o kontaktech občanských demokratů především s těmi členy Unie svobody, kteří před lety ODS opustili. Takový tichý tlak a zároveň neperspektivní výsledky průzkumů volebních preferencí, snadno vyvolají vysloveně erozní efekt. Unie svobody se může rozdrolit dřív, než by se kdo nadál. Vrbíkův odchod by ovšem také mohl fungovat takříkajíc mobilizačně a vyvolat aktivitu, která by přesvědčila o další životaschopnosti a smyslu existence strany. To by Unie svobody potřebovala skutečně urgentně. Zatím si je však dost těžké představit, jak by veřejnost o své užitečnosti mohla přesvědčit. V okamžiku vzniku, tedy počátkem roku 1998, se k ní upínali lidé rozčarováni chováním ODS a obávající se nástupu levice. Unionisté, nabízející pravicovou alternativu vůči Klausově straně, ale kupili chybu a za chybou. Ještě se dalo pochopit, že odmítli Zemanovu nabídku na vstup do koalice po předčasných volbách, i když už to bylo přinejmenším diskutovatelné. Správné se zdálo vytvoření autentického opozičního bloku s lidovci, ODA a demokratickou unií. Ale čtyřkoalice neodolala vnitřním půtkám a konkrétně unionisté si nevěděli rady se sólovým tažení křesťanských demokratů. Unie pak postupně ztrácela voličskou základnu a zaznamenala také povážlivě chabý volební výsledek roku 2002. Její potenciální voliči, kteří ale dnes už nad Unií patrně zlomili hůl, stále postrádají na české politické scéně solidní liberální subjekt, podobný třeba Svobodné straně Německa v době, kdy jí šéfoval charismatický ministr zahraničí Genscher. I sociologové vědí, že prostor pro takou stranu je v České republice stále volný. Zřejmě jej však Unie svobody není schopna zaplnit. Část jí lpí na podílu ve vládě, neboť se obává, že odchod z koalice by ji osudově zneviditelnil. Veřejnost v nich často vidí politické kariéristy, snažící se vytlouci z funkcí co ještě jde. Jiná část koketuje s poklausovskou ODS, neboť se cítí být pravicová, ale to, že by byla ochotna k občanským demokratům vstoupit, vypadá také jako úsilí zůstat někde u vesel. A konečně stále jsou v Unii stále také lidé věřící v určitou obdobu původní čtyřkoalice, tedy ve variantu integrace malých mimoparlamentních stran. Těm se leckdo může posmívat coby fantastům, ale přesto jde o legitimní ideu například ex-předsedkyně Marvanové, která možná už teď pomalu pomýšlí na to, kdy se z mateřské dovolené vrátit na politickou scénu. Určitě by to byl comeback pro leckoho přitažlivý. Je ovšem otázkou, zda by Marvanová mohla své případné angažmá spojit znovu s odumírající Unií svobody, anebo by musela iniciovat vznik nějaké úplně nové strany, bez stigmat dávné roztržky s ODS a kolapsu Čtyřkoalice. Ono ostatně také vůbec není jisté, že v okamžiku možného návratu Marvanové do politiky vůbec ještě Unie svobody bude existovat. Tomáš Vrbík se tuto středu zřejmě pokusil přispět k jejímu zániku.