Začíná sčítání lidu. Víte, k čemu sloužilo dřív, na co se statistici ptali a jak jsou data chráněná?

O historických kořenech sčítání lidu. Je součástí křesťanského příběhu i moderního státu

22. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Panna Maria a sv. Josef
Předchozí díl
Následující díl

Panovníci se snažili evidovat, kolik mají lidí na práci i válku a kolik vyberou na daních už ve starém Sumeru, Mezopotámii, Egyptě, Řecku, Číně a mnoha dalších civilizacích starověku včetně Římské říše. Vědecké úrovně v tom ale v Evropě dosáhly až v novověku spolu s rozvojem statistických metod a byrokracie.

„Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města,“ poznamenává autor evangelia podle Lukáše s tím, že Josef s těhotnou Marií se proto museli vypravit do Betléma.

Sčítání tak stojí i na počátku ústředního příběhu křesťanství. S Římskou říší se do velké míry v Evropě rozpadla i evidence lidí, ale i ve středověku vznikaly různé urbáře, církevní matriky a soupisy. Slavná je například Kniha posledního soudu, do které nechal Vilém I. Dobyvatel v 11. století zapsat všechny držitele půdy v Anglii.

O úspěšnosti rekatolizace

Zlatý věk sčítání lidu ovšem nastal až v novověku se vznikem statistiky jako vědy. Podle historika Pavla Himla z Fakulty humanitních studií UK sbírání těchto dat dokonce definuje moderní stát jako takový.

Čtěte také

V českých zemích přitom vznikl i poměrně unikátní podrobný soupis v polovině 17. století, kdy chtěl císař zjistit, jak úspěšně proběhla rekatolizace po Bílé hoře.

„V roce 1651 se prováděl takzvaný soupis poddaných podle víry. Tam byla důležitá víra každého jednoho nebo každé jedné poddané. Takže tam to šlo opravdu až na úroveň rodin. Myslím, že tam nejsou zahrnutí vojáci, duchovní a na některých panstvích také děti, které ještě nebyly u zpovědi. Ale jinak tento pramen zachycuje úplně celou populaci tehdejších Čech,“ shrnuje Himl.

Pro daňové a vojenské účely

Další takto podrobný soupis následoval až v druhé polovině 18. století, kdy se začalo sčítat obyvatelstvo pravidelně. Za Marie Terezie vyšly přesné metodické pokyny a začaly být číslovány domy. Stát se posléze zmocnil i vedení matrik. Údaje o obyvatelích shromažďoval především pro daňové a vojenské účely. Proto podle Pavla Himla byli dlouho sčítáni jmenovitě pouze muži, zatímco u žen v Habsburské monarchii až do roku 1777 byl uváděn jen jejich počet.

Čtěte také

„Sčítání vedle civilních komisařů prováděli i vojenští komisaři. Proto bylo zjevné, že účelem je zjistit potenciál mladých mužů mezi sedmnácti a čtyřiceti lety, které by bylo možné odvést k armádě. Proto se také někde objevují případy, které znějí jako z nějaké pohádky. Když přišla komise, hospodář třeba některé své syny v tomto věku skrýval. Ale sčítací komise tohle zjištění ještě kombinovaly s informacemi z matrik. Takže viděly, že v té rodině by měl být ještě jeden syn, který se narodil třeba před patnácti nebo dvaceti lety,“ vysvětluje Himl. 

Na druhou stranu odvody nebyly nic nového a podle Himla byla účelem sčítání i snaha vnést do nich určitý řád:

„Odvody byly docela nevypočitatelné. Často se kvóta v daných obvodních okrscích plnila neusedlými lidmi, jako byli tuláci nebo potulní tovaryši, kteří tam právě byli. Ti se nechali nebo byli násilím odvedeni. Tím obvod splnil kvótu a synové usedlých hospodářů mohli být v klidu. Snahou bylo to zracionalizovat a získat celkový přehled o zdrojích. To se prezentovalo jako výhoda sčítání. Někde to dokonce poddaní vítali jako konec zvůle.“

Jak se rodí vazba mezi státem a občanem

V osvícenství byl s evidencí lidí také spojen myšlenkový směr zvaný populacionismus, který považoval rychlý růst obyvatelstva a jeho zkvalitňování za základní předpoklad síly a blahobytu státu.

Čtěte také

„Šlo i o to, aby netrpělo nemocemi. Když je početné a zdravé, tak může dodávat daňové poplatníky, rekruty do armády a posléze i dostatek pracovníků do průmyslu. To je utilitaristický pohled. Ale ruku v ruce s tím jde i to, že si státní představitelé uvědomují, že není dobře, když je vysoká novorozenecká úmrtnost, že lidi decimují různé epidemie nebo špatná výživa a dožívají se nízkého věku. To pak vedlo k praktickým krokům. Na ideologické rovině šlo o to, že je škoda, když člověk předčasně zemře a nemůže rozvinout své schopnosti a být užitečný státu. Tady pak vzniká přímá vazba mezi státem a každým jednotlivým občanem. Pak už tam nejsou prostředkující instance jako panství a podobně,“ vysvětluje Himl, autor knihy Pozorovat, popsat, stvořit o osvícenské policii a moderním státu.

Moderní občan je dohledatelný

V 19. století se k tomu připojila idea národa. Pečlivou evidenci jeho sil, a to nejen formou sčítání, s rozvojem byrokracie dále rozvíjely všechny státy, ať už šlo o absolutistické monarchie nebo republiky. Podle Himla ale nešlo jen o jednostrannou snahu státu evidovat a centralizovat poznatky o lidech.

Čtěte také

„Není to jen snaha z centra od nějakého Velké bratra, která pak může být zneužita. Do určité míry šlo i o módu. To je moje hypotéza. Ke statusu moderního občana patřilo, že je dohledatelný. Má nějakou adresu, číslo a najdete ho v různých přehledech. V Českém království i jinde se vydávaly takzvané schematismy, což byly adresáře veřejných institucí až do posledního výběrčího daní, advokáta a podobně. Tam byly adresy institucí ale i soukromé adresy těch úředníků. Na konci 18. století můžeme pozorovat takové automatické a neproblematické rozšíření veřejné znalosti osobních údajů,“ vysvětluje Pavel Himl, který to s nadsázkou přirovnává k dnešním sociálním sítím, jako jsou LinkedIn nebo Academia.edu.

Co si lidé mysleli, nevíme

Odporu vůči sčítání prý historici v novověku zaznamenali poměrně málo a je dobré mít na paměti, že tato statistická data z minulosti mají svá omezení.

„Data nejsou nic automatického, co někde leží a je všem stejně přístupné. Vznikají tak, že se na něco ptáme a něco zjišťujeme. Například u toho Soupisu poddaných podle víry demografové uvažují, že se zaokrouhloval věk po pěti letech a nebyla jednotná metodika. Někde to třeba dělali a jinde ne. A to, jak lidé reagovali na skutečnost, že jsou sčítání, se z těchto kvantitativních dat také nedá zjistit. Protože neprobíhaly žádné průzkumy jako dnes. Nikdo se jich neptal, co si o sčítání lidu myslí,“ upozorňuje historik Pavel Himl a dodává: 

„Také nezjistíme jména žen, nebo židovského obyvatelstva, protože motiv sčítání byl vojenský. Pokud se jako historici zajímáme o každodennost, představy a motivace lidí, tak v této době se k tomu dostaneme pouze tehdy, když dojde k nějakému konfliktu. Když se to někde v té uniformní řadě čísel mašinérie zadrhne. Třeba když se někdo nechce nechat sečíst.“

autor: Štěpán Sedláček | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související