Zabrání rypadla může fungovat v Americe, ne v Česku. Vytváří to negativní emoce, vysvětluje marketér

Takzvané přímé nebo občasnké akce jsou součástí environmentálního hnutí už od jeho počátků v 60. a 70. letech. Do Česka se tento trend dostal v 90. letech, kdy ekologičtí aktivisté blokovali například obec Libkovice na Mostecku, které hrozilo zničení kvůli těžbě hnědého uhlí. Známé byly také opakované blokády Temelína, kdy se nenásilné blokády příjezdových cest kombinovaly s táborem podobným dnešním Klimakempům.

Čtěte také

Na naše století se bude vzpomínat jako na dobu, kdy lidé prohráli boj o biodiverzitu, varuje Marek Vácha

„Od nultých let se velká část environmentálního hnutí přesunula na lobbing a profesionální aktivismus. Ministerstvo životního prostředí – tehdy řízené Liborem Ambroskem nebo Martinem Bursíkem – nabízelo velké příležitosti k tomuto typu aktivismu,“ říká sociolog Karel Čada.

Jenže ve chvíli, kdy se tyto dveře uzavřely, nastoupila podle Čady nová generace aktivistů spojená s klimatickou změnou. A přímé akce jsou opět častější.

„Souvisí to s tím, že od začátku zastupuje environmentální hnutí ty, kteří nemůžou mluvit. Nebo když se může velmi rychle zničit něco, co už nepůjde vrátit zpět. Příkladem je kácení stromů Na Smetance, kdy soud sice zpětně uznal pochybení, ale ten strom už tam není,“ dodává Čada.

V Česku funguje spíš „sametový“ přístup

„Pro nás nepřicházelo překročení zákona nikdy v úvahu. Jednou se stalo, že se na demonstraci vybila jedna výloha a bylo z toho obrovské haló. V Česku to k aktivismu nepatří,“ namítá marketér a bývalý politický aktivista Jakub Pitron, který organizoval například Koncert za svobodu nebo protesty proti Miloši Zemanovi.

Čtěte také

Policejní bojkot ekologické akce? Staňkovice kvůli ‚nežádoucím osobám‘‎ odmítly hostit Klimakemp

Pokud by podle něj došlo v Česku k podobným protestům, jako byly francouzské žluté vesty, společnost by demonstranty ihned odsoudila.

Pro ekologický aktivismus ale podle Pitrona platí trochu jiná pravidla než pro aktivismus politický. Tuzemští protestující podle něj neumí dobře prodávat své myšlenky domácímu publiku.

„Zabrání rypadla může fungovat v Americe, je to hezké na efekt. Češi jsou ale pragmatičtější,“ říká Pitron.

Problémy také může způsobovat prezentace aktivistů v médiích. „Lidé čtou jen titulky, ne články. Takže když vidí nadpis, že parta aktivistů obsadila rypadlo, už neví, že je za tím nějaká hlubší myšlenka,“ dodává.

Nářek se má poslouchat

Blokáda velkolomu Vršany protestujícími z Klimakempu nebo obsazení výloh módního obchodu Zara skupinou Extinction rebellion můžou podle sociologa Čady působit kontroverzně, ale jde o způsob, jak upozornit na problém, který společnost podle aktivistů neřeší dostatečně.

Čtěte také

Vymírání druhů je poprvé důsledkem činnosti živého organismu, který si myslí, že je inteligentní, glosuje vědec Kindlmann

„Dánský básník Benny Andersen v jedné básni říká, že nářek se má poslouchat, ne opravovat jako sloh,“ říká Čada s tím, že přímá akce pro aktivisty nepředstavuje strategickou volbu, ale snahu komunikovat téma, když už neví, jak dál.

„Já dokážu pochopit, proč to aktivisté dělají. Protože nemají jinou možnost, jak se dostat do médií. Ale problém je, že přímou akcí vytváříme negativní emoci, snažíme se lidi vystrašit, dostat je do negativní emoce,“ reaguje Pitron.

Svou vinu na tom podle něj nesou média, která vybírají obsah podle toho, co zaujme čtenáře – a tím pádem přinese získ. A blokády rypadel jsou pro sdělovací prostředky atraktivnější než suchý popis ekologických problémů.

Poslechněte si celé Zaostřeno Ondřeje Nováka.