Za malý vztah mladých k vlastenectví mohou rodiče a škola, říká Václav Marhoul

„Povinnosti mě přinutily k tomu, abych začal práci plánovat na nějaké časové ose. Ke každému bodu této osy jsem si přiřadil úkol, který musím udělat, a vydrželo mně to doteď,“ dodává v souvislosti se svým sklonem k pedantství a puntičkářství.

Topit pod kotlem

Režisér se věnuje také manažerské práci a vzpomíná, kdy zjistil, že produkce a reklama hraje ve filmové branži obrovskou roli.

„Poučil jsem se na Mazaném Filipovi. Tam jsem udělal neuvěřitelnou chybu, že jsem se hloupě a naivně domníval, že když film natočíte a je hotový, tak ho teprve v tuto chvíli nabízíte na trh. A nepochopil jsem tenkrát, že to je už pozdě, že to už nikoho nezajímá. Film musíte prodávat už dva nebo tři roky před prvním natáčecím dnem. A neustále musíte pod tímto kotlem topit,“ vysvětluje.

Kamna plná sazí

Václa Marhoul je proslulý tím, že ve své práci nedělá kompromisy. „Myslím, že je to moje charakteristika obecně. Může to být vlastnost, která je někdy dobrá a někdy je úplně kontraproduktivní,“ říká a vzpomíná na konkrétní situaci:

„Třeba před čtyři lety v Cannes jsem se setkal s potenciálním francouzským a izraelským koproducentem svého nejnovějšího filmu. Poté, co jsem oba dva navštívil a dlouze s nimi o tom hovořil v Tel Avivu a v Paříži, jsem tedy přijel do Cannes na, z mého pohledu, závěrečné jednání. Oni mně ovšem řekli: ‚Václave, všechno platí, my do toho dáme milion euro, ale film bude barevný, bude o polovinu levnější, bude se v něm mluvit anglicky, ty budeš jenom režírovat a my budeme dělat produkci. Tak jestli bys mohl zareagovat.‘ Tak jsem je v setině sekundy poslal do... Protože takové kompromisy tedy nedělám a v takové chvíli jsem ta kamna, kterým bouchnou saze.“

Je to vina rodičů a školy

Marhoul má také hodnost majora aktivních záloh a problematika obrany a válečných konfliktů se ho dotýká nejen jako filmaře. „Často se setkávám s tím, že se mě lidé ptají, co si myslím o malých ambicích mladé generace k vlastenectví. A říkávám jim: Co jim to vlastně vytýkáte? Mladým lidem nemůžete vytknout vůbec nic. Můžete vytknout jejich rodičům a můžete vytknout škole,“ vysvětluje svůj názor a dodává, že ho to mrzí.

„Například když bylo výročí okupace, tak podle nějakého výzkumu snad třetina mladých nevěděla, že vůbec nějaká proběhla. Ale spíš než důsledek mě zajímá příčina. A ta je velmi nemilá, velmi smutná. Protože z vlastní zkušenosti otce čtyř dětí vidím, jak se učí ve škole dějepis. A asi také rodiče, kteří žijí nějakou novou myčkou nebo pračkou, ...od těch se děti v rodině taky nic moc nedozví.“

Film musíte prodávat už dva nebo tři roky před prvním natáčecím dnem.
Václav Marhoul

Můj film není pro český trh

Václav Marhoul se vrací ke svému novému filmu, který vychází z knižní předlohy Jerzyho Kosińskeho a který bude mít v Česku premiéru v roce 2019. „Nabarvené ptáče, popravdě řešeno, není pro český trh,“ uvažuje režisér, který k filmu o opuštěném židovském chlapci v době 2. světové války napsal i scénář, a dodává:

„V tom jsem se jen dopustil logické úvahy. Je pravda, že v Čechách už vyšla tři vydání, ale pořád je to v malém nákladu. Domnívám se, že tady to přečetlo tak šest nebo deset tisíc lidí. Ve světě to přečetlo osmdesát milionů lidí. Vycházím hlavně z toho, že Nabarvené ptáče je světový bestseller.“

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Dozvíte se mimo jiné, jak to je s jeho pedantstvím a třeba také s mytím nádobí.