Za jednu panenku tři vajíčka. Příběh Evy Dobšíkové

Eva se dnes jmenuje Dobšíková, je zemědělská inženýrka, pedagožka a publicistka. Bude vzpomínat v nedělních Příbězích 20. století.

Co dělá malá holčička, která nesmí ven?

„Na oknech byly okenice a žaluzie, takže tam nebylo vidět, jako že to jsou prázdné místnosti. No a já jsem tam četla a četla a četla. Tenkrát jsem nic moc neuměla, počítat mě nebavilo. Násobilku jsem se pořádně asi nikdy nenaučila, ale číst mě bavilo a psát mě bavilo.

A potom mě bavilo šití. Tak jsem si řekla, že musím něco udělat, abych si i vlastním přičiněním sehnala nějaké živobytí.

Děti od přátel mi v noci nosily všelijaké knížky, časopisy. Tak jsem našla v ženských časopisech, jak se šijou zvířátka a panenky, naučila jsem se to.

Za jednu panenku jsem dostávala většinou tři vajíčka. Někdy jsem dostala půl bochníku chleba nebo něco takového. Panenek jsem ušila hodně. Malý, velký, tlustý, tenký, blonďatý. Taky jsem vyrobila kočárek. Pořád jsem něco takového dělala.“

Eva se narodila v roce 1932 v obci Vranovice u Brna, byla jediné dítě starších rodičů. Matka Anna, národnosti české, pracovala jako učitelka, otec Arnošt Zweigenthal byl obvodní lékař.

Od druhé poloviny 30. let měl otec obavy ze vzrůstajícího nacionalismu a z protižidovských zákonů v sousedním nacistickém Německu, přemýšlel se ženou o emigraci. Z mnoha důvodů však Zweigenthaovi neodešli – zřejmě i proto, že otec nechtěl opustit pacienty.

Eva na zahradě ve Vranovicích|foto: Post Bellum

Eva si vzpomíná na 15. březen 1939, kdy německá vojska obsadila zbytky Československa:

„Rádio hlásilo, že k nám právě vstupuje německá armáda, že jsme obsazení německou říší. Byla jsem malá a pamatuju si, jak rodiče zůstali úplně zdrceni, jako když je praští. Maminka mi říkala: ,Běž, Evičko, k tatínkovi, dej mu pusu, pohlaď ho.‘ A já jsem nešla, nechtěla jsem. Tatínek řekl: ,Nech ji, běž s ní do školy, ať jí někdo neublíží.‘ Jako že jsem Židovka.“

Ještě ten den v deset hodin dopoledne poslala učitelka Evu ze školy domů. Její otec Arnošt Zweigenthal se zastřelil v ordinaci.

Protože byla Eva úředně registrovaná jako Židovka, nesměla od roku 1940 chodit do školy, od podzimu následujícího roku měla mít na oblečení přišitou žlutou hvězdu.

„Pro mě to byla hrůza, já jsem se styděla, že se všechny děcka na mě budou dívat. Stejně jsem se ale s nikým nestýkala. Byla jsem jen v zahradě, a potom už jsem vůbec nevyšla.“

Evinu maminku, učitelku Annu Zweigenthalovou, pak vyhodili ze školy, a tak pracovala jako dělnice v obilném skladu. Do svého domu musela přijmout německé nájemníky a krátce před Vánocemi v roce 1941 se musela do 48 hodin vystěhovat.

Dům i s vybavením zabavil nacistický prominent Zoch a nastěhoval se do něj se svou početnou rodinou. Anna s Evou tehdy našly azyl u zmíněného poštmistra Kůrky.

Pokud vás vzpomínky Evy Dobšíkové zajímají, poslechněte si je kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.