Za dinosaurem do Běloruska. Co pomohlo tamní opozici?
Proti zmanipulovaným prezidentským volbám vyšly v létě 2020 do ulic běloruských měst statisíce lidí. Reakce Lukašenkova režimu byla mimořádně brutální. Minimálně pět lidí zahynulo při potlačování demonstrací, desetitisíce zmlátila a zadržela policie. Ti, kteří neskončili ve vězení, v následujících týdnech raději emigrovali. Odhaduje se, že v běloruských věznicích se momentálně stále nachází víc než tisícovka politických vězňů. Na Východ! přináší příběh jednoho z nich.
Zvukový design: Jonatán Vidlák
Text a produkce: Daniela Vrbová
Pavel Mažejka pracoval jako novinář polské televize Belsat. Její význam pro běloruské diváky je obdobný, jako mělo Rádio Svobodná Evropa pro československé posluchače během komunismu.
Mažejka působil hlavně v historickém městě Hrodno na západě Běloruska. Jeho manželka a malé děti zase žily ve východním Polsku.
Stahující se smyčka
Když v roce 2020 vypukly demonstrace proti volebním podvodům i v Hrodně, nemohl u toho Pavel Mažejka chybět. Se štábem pokrýval nálady lidí, přestože už v Bělorusku neměl akreditaci a na konci roku už byly zatčené jeho dvě kolegyně.
V roce 2021 začala policie vyšetřovat i jej. Důvodem bylo jeho přátelství se známým běloruským umělcem Alesem Puškinem, který o několik let později zemřel v běloruském vězení.
Čtěte také
„Nicméně Pavla pustili, a dokonce ho zbavili obvinění, takže už byl jenom jako svědek,“ vypráví v podcastu Na Východ! Ondřej Soukup. „A já jsem říkal: Hele, ale ty jsi přece věděl, že po tobě ten režim jde. Proč jsi neodjel?“
Jeho odpověď prý byla lakonická: „Jako zodpovědný občan nemůžeš odjet jen proto, že máš tu možnost – na rozdíl od tisíců lidí, kteří nemůžou.“
V Hrodně patřil díky svým aktivitám v oblasti kultury ke známým osobnostem a to, že dál byl v ulicích města vidět, prý dodávalo lidem sílu.
Se žlutou páskou, zákaz kontaktu
Když policie zatkla Pavla Mažejku podruhé, skončil v jedné z budov běloruské KGB.
Čtěte také
„Tam mě celý den mlátili, vlastně bezdůvodně. Nic po mě nechtěli, žádné informace. Jenom mě měli zatknout. Nevyslýchali mě, jen mi vyhrožovali, že mě můžou zavřít za cokoliv, podle jakéhokoliv paragrafu… Říkali mi: Za spolupráci s Belsatem dostaneš od tří do sedmi let, ale my si můžeme vymyslet cokoli,“ přibližuje.
Nakonec byl odsouzen na šest let. Odpykával si ho ve dvou věznicích jako politický vězeň.
„To je sorta sama o sobě, která dostává zabrat vlastně asi nejvíc,“ vysvětluje v podcastu Na Východ! Josef Pazderka. Političtí vězni musejí být odděleni od ostatních vězňů, a to i vizuálně. Na rukávu nosí žlutou pásku a za případný kontakt mimo svoji skupinu mohou být potrestáni.
Čtěte také
Po protestech v roce 2020 zadržela běloruská policie statisíce lidí. Část z nich posléze propustila, nicméně v tamních věznicích stále zůstává minimálně tisíc lidí z politických důvodů.
Bělorusko od té doby také zpřísnilo zákony a extremismu, na jejichž základě je možné lidi zadržovat za protirežimní činnost. Asi nejznámějším vězněm se stal Sjarhej Cichanouski.
Ten byl ale v září 2025 překvapivě předčasně propuštěn, spolu s dalšími 51 lidmi. Byl mezi nimi právě i Pavel Mažejka. Za jejich osvobozením stojí částečně jednání s Donaldem Trumpem, částečně ale i velice pragmatické důvody Lukašenkova režimu.
Svoboda a dinosauři
A jak to celé souvisí s dinosaury? Pro malého syna Pavla Mažejky totiž tatínkův návrat znamenal velkou radost i pýchu: Po letech totiž podle něj táta nepřijel z vězení brutálního režimu, ale z paleontologické výpravy do Běloruska.
Tak mu totiž rodiče celá ta léta vysvětlovali otcovu nepřítomnost. A dinosaury malý Jurij miluje.
Proč byla v září 2025 propuštěna větší skupina politických vězňů? Budou následovat další? A v jaké situaci se teď nachází běloruská opozice? Poslechněte si celý pořad, audio je nahoře.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.

