Wericha dělá Werichem dvojakost jeho slov. Portrét hájeného, trpěného a nakonec zavrženého umělce
Byla to zvláštní doba, těch čtyřicet let budování socialismu. Zvláštní i proto, že tato země léta neměla svobodně se vyjadřující intelektuální elity – a na druhé straně měla nenasytné posluchače, hledající mezi řádky a snažící se objevit jiné významy jinak nenápadných vět. Doba pro osobnosti, jako byl Jan Werich.
Když hřmí zbraně, mlčí múzy
„To, co dělá Jana Wericha Janem Werichem, je dvojakost jeho slov,“ napsal už před lety divadelní kritik Vladimír Just, který tvrdí, že velká část Werichovy poválečné tvorby (včetně legendárních filmových pohádek) je plná narážek na tehdejší politickou situaci.
V době, kdy v novinách nebylo možné objevit svobodně napsaný komentář, kdy v rozhlasu nebo v televizi neexistovalo nic než nekonečné pronášení předem snadno odhadnutelných frází, v takových chvílích byl každý – byť jen náznak – jiného než oficiálního názoru neskutečnou radostí. Pro dnešní dvaceti- nebo třicetileté je asi nepochopitelné, co znamenal Jan Werich (1905 – 1980) pro své obecenstvo ve druhé polovině dvacátého století.
Ještě před druhou světovou válkou byl ve dvojici s Jiřím Voskovcem významným představitelem české divadelní a filmové avantgardy. Válku přečkali oba za oceánem, odkud se snažili prostřednictvím vysílání Hlasu Ameriky a BBC povzbuzovat obyvatelstvo okupovaného Československa.
Jak Werich po válce přiznal, ne vždy to nakonec bylo vtipné; projevovala se tu do určité míry odtrženost od posluchačů. Nahrávky jejich válečných skečů se dochovaly v rozhlasovém archivu a jsou spíše dokumentem doby než hodnotným uměleckým dílem. Jan Werich později sám vše okomentoval klasickým výrokem, že „když hřmí zbraně, mlčí múzy“.
Osobnost, od které se hodně očekávalo
Po válce se Werich i s Voskovcem vrátili do Československa. Jiří Voskovec ale roku 1948 odešel na Západ a zpočátku hájený Werich zůstal v komunisty ovládané zemi sám – už jen jaksi trpěný.
Jeho situace byla zvláštní: objevoval se tu a tam ve filmech, hrál v divadle, na počátku šedesátých let dostal několik příležitostí v televizi. Vytvářela se kolem něj aura tak trochu zakázaného umělce, na druhou stranu mohl ale občas vyjíždět do světa.
Partnerem se mu stal Miroslav Horníček, se kterým natočil na desky i několik takzvaných forbín. I ty obsahovaly řadu narážek na aktuální politickou situaci – vzhledem k přítomnosti cenzury v médiích do roku 1968 je ale nutné dodat, že v nahrávkách se neobjevilo nic, co by cenzurní orgány neschválily.
V roce 1968 natočil Werich s Vladimírem Škutinou sérii deseti televizních rozhovorů pod názvem Co tomu říkáte, pane Werichu? V diskusních skupinách na internetu se o těchto pořadech hovoří jako o vrcholu televizní publicistiky šedesátých let a lidé Werichovi skládají poklony – posloucháte-li ale tyto pořady nezaujatě, objevíte tam jednu skvělou myšlenku na deset normálních vět. Werich byl už tou dobou spíše ikonou, od které se něco očekávalo; jenže nic víc než skryté narážky nebo jinotaje z něj ale většinou nevypadlo.
Neřekl to, co chtěli slyšet
Werichovi přátelé a odpůrci se přou, jak to opravdu bylo s údajným Werichovým podpisem pod takzvanou antichartou v lednu 1977, a nabízejí různé odpovědi na otázku, proč Werich proti nastupující normalizaci nevystoupil otevřeně.
„Nikdy jsem Janu Werichovi nevyčítal ani nezazlíval, že nemá sílu na zápas s mocí. Jen mi někdy bylo líto, že se nezastal někoho, kdo to potřeboval. Ale buďme spravedliví: Werich nikdy neučinil nic, co by si tolik přáli mocní, neřekl to, co by tak rádi od něho slyšeli,“ napsal výstižně ve svých pamětech novinář Jiří Lederer.
Jisté je, že kdyby Werich mohl jen hrát a nečekaly se od něj filozofické úvahy nebo politická prohlášení, bylo by to lepší a zůstalo by po něm daleko víc výtečných filmů a divadelní představení.
Jana Wericha jako osobnost zajímající se o politiku (v létě 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, za což se mu normalizátoři československé kultury odměnili po roce 1970 nikdy nevysloveným zákazem veřejného vystupování) a zároveň osobnost, o kterou se zajímali politikové, představuje další pořad z cyklu Portréty. Hostem je už citovaný Vladimír Just, který se osobností tohoto mimořádného českého herce detailně zabýval.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
