Washington kritizuje Rusko, ale myslí přitom na Írán

Podle ruských médií to byla nejostřejší kritika Ruska ze strany Spojených států od konce Studené války. Reakce oficiální Moskvy byla také patřičně ostrá: prezident Putin v tradičním projevu o stavu federace odpověděl nepřímo Spojeným státům, že se chovají jako soudruh vlk, který jen žere a nikoho neposlouchá. Tato v zásadě stručná výměna rusko-amerických invektiv nepřestává od minulého týdne zaměstnávat světový tisk, částečně proto, že světoví lídři se ptají, jak se vůči Rusku chovat za dva měsíce, až je bude hostit Vladimir Putin v Petrohradu na summitu skupiny G8. Jak moc tato otázka média zajímá, dokazují vybrané titulky ze světových listů jen za jediný den, čtvrtek osmnáctého, týden po Cheneyho projevu:

"Summit ´Velké osmičky´ se pro Putinovské Rusko mění v blamáž" - Financial times. Rusko je chuligánský stát - The Washington Times. "Válka slov vpředvečer summitu v Petrohradu" - ruské vysílání BBC. "Moskevský Fulton" - The Spectator vede paralelu mezi Putinovým výpadem a projevem Winstona Churchila, který stojí u vzniku Studené války. "Moskva se bojí studené atmosféry na summitu Velké osmičky" - Suddeutsche Zeitung, jimiž tento výčet ukončíme.

Znalci americké zahraniční politiky shodně odhadují, že George Bush asi neuposlechne výzvu radikálních republikánů bojkotovat petrohradský summit, ale mohl by dát Putinovi za vyučenou celou řadou gest. Stačí, aby se například cestou do Ruska zastavil na Ukrajině, nebo aby se přímo v Rusku sešel s protiputinovskou opozicí, jejíž sjezd se koná v podobném termínu.

Někoho možná napadne, a ta myšlenka se v tisku objevuje, že americká kritika vůči Rusku je příliš náhlá, špatně zdůvodněná anebo dokonce směšná - to poslední údajně proto, že Cheney, jen co obvinil Putina z autokratismu, odcestoval do Kazachstánu a tam pochválil mnohem horšího diktátora, prezidenta Nazarbajeva, za významný pokrok a nabídl mu spolupráci v řadě oblastí. A přesto tady je jedno zdůvodnění, které dobře vysvětluje toto zdánlivě vnitřně rozporuplné chování Washingtonu: totiž strach z Íránu. Neboť pro Spojené státy je v tuto chvíli prvořadou hrozbou právě íránský režim se svou nukleární ambicí, a z tohoto zorného úhlu je třeba interpretovat veškerou americkou zahraniční politiku mimo západní polokouli. Jakmile si to uvědomíme, spatříme náhle spolu s Dickem Cheneym v Putinově Rusku stát, který se tváří jako spojenec, a přitom dodává Íránu systémy protivzdušné obrany, schopné efektivně bránit jaderná zařízení proti případnému útoku vedenému Spojenými státy. Americká politika se řídí prostým pravidlem: kdo pomáhá mému nepříteli, nemůže být mým přítelem. To je vzkaz, který se Spojené státy pokoušejí Rusku sdělit už řadu měsíců, po které se je snaží odradit od vojenských obchodů s Íránem, ale Rusko pořád dělá hluchého.

Jestliže Írán je pro Spojené státy největší strategickou hrozbou, pak Irák je jejich největší praktickou starostí. Nedivme se proto, že usilují o aktivní diplomacii v regionu, odkud mohou vzejít největší hrozby. Že hledají všechny cesty, aby tato oblast byla pro ně vojensky přístupná, aby v ní vznikly hospodářsky silné země, které ekonomicky spolupracují a vytvářejí prosperující sanitární kordon kolem Íránu - přesně to je důvod kontroverzní americké podpory pro Kazachstán, z něhož chce mít americká diplomacie jeden z ekonomických hybatelů v kaspickém regionu.

Z téhož důvodu Spojené státy podporují i další země, Gruzii nebo Ázerbajdžán. Potřebují s nimi spolupracovat proto, že černomořská oblast je dotekem mezi Evropou a onou problematickou částí světa. Ovšem i pro Rusko je to strategická oblast, a Rusko má zjevně dojem, že ono z této části světa ohroženo není. Na všechny americké iniciativy se Rusové mohou dívat dvojím způsobem: buď uznají, že i pro ně je výhodný vznik pásma stability v oblastech, které přiléhají k ohnisku napětí a bezpečnostních rizik. V takovém případě by se Rusko logicky mohlo snažit donutit Spojené státy, aby je zapojily do hry, aby z ní mělo také ekonomický profit - a druhou možností je, že se na Západ budou dívat se stejnými obavami až paranoiou jako třeba Stalin po II. světové válce.

Naopak pro Západ je nepochybně lepší Rusko jako spojenec než jako nepřítel, ale je otázka, zda bude schopen - a Spojené státy především - Rusům své záměry vysvětlit. Rozdělení úloh mezi prezidenta Bushe a viceprezidenta Cheneyho připomínající v poslední době tak trochu hodného a zlého policistu je možné interpretovat také tak, že šéf Bílého domu si stále ponechává prostor pro vysvětlovací akce, ve kterých by mohl využít svých dobrých vztahů s přítelem Vladimirem - vždyť Západ tváří v tvář Íránu vskutku nemá zapotřebí dělat si nové nepřátele, naopak potřebuje efektivní spojence. Je ovšem otázka, zda je Putin vůbec schopen překročit tradiční hradbu nedůvěry vůči Západu a strachu z něj.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .