Vztahy mezi Izraelem a Evropskou unií

Když jeden z šéfů francouzské rozvědky výjimečně, protože veřejně vysvětloval základy svých úvah, zvolil jednoduchý příklad: "Když jsem řešil nějaký nový problém v zahraničí, zpravidla jsem začal pohledem na mapu, nebo si ji jen představil. Už to samo o sobě mi leccos užitečného napovědělo." Tato dobře míněná rada se hodí právě pro vysvětlení francouzské politiky na Blízkém východě a vůči izraelsko-palestinskému konfliktu zvláště.

Pro Paříž bylo a je příznačné, že si dávala velký pozor, aby udržela dobré vztahy s arabskými zeměmi. Jsou tu historické vazby sahající od Sýrie až po západ severní Afriky. Z nich povstalo propojení dovnitř Francie, kde se přistěhovalci nebo jejich potomci počítají na miliony. Když nyní prezident Jacques Chirac v reakci na antisemitské útoky ve své zemi prohlašuje, že kdo útočí na žida ve Francii útočí na celou Francii, myslí to jistě upřímně. To ale neznamená, že Chirac zapomíná na výše zmíněné vazby. Prostě jen na rozdíl od amerických politiků bere ohled na jinou vlivnou skupinu.

Politika Paříže by mohla sloužit jako příklad chování jiných evropských zemí, i když motivy by mohly být a také jsou odlišné. Z výsledného souhrnu ale plyne, že největší díl zahraniční a to nejen humanitární pomoci proudí na palestinská území z fondů Evropské unie. Obeznalejší pozorovatelé v tuto chvíli připomenou, že i upřímně míněná snaha nepřináší vždy odpovídající výsledky. Méně zdvořileji řečeno, nemalá část z finanční pomoci skončí na soukromých kontech hodnostářů tamní samosprávy, Jásira Arafata nevyjímaje. Právě jeho osoba se stala důvodem rozepře mezi Izraelem a Evropskou unií. Vláda Ariela Šarona má mnoho důvodů si myslet, že předseda palestinské samosprávy neudělal vše, co mohl a měl, aby zabránil teroristickým útokům v Izraeli. Evropské státy zase berou v potaz, že Arafat získal své předsednické křeslo legitimním způsobem a je většinou obyvatel palestinských území respektován.

Premiér Šaron se rozhodl Arafata jako nespolehlivého partnera izolovat, a to i směrem navenek. Kdo navštíví šéfa palestinské samosprávy, nemůže počítat s přijetím u předsedy izraelské vlády. Když důsledky uplatnění tohoto pravidla pocítil Marc Otte, zvláštní vyslanec unie na Blízkém východě, v Bruselu ještě jen zaskřípěli zuby. Jenže potom navštívil Arafata Javier Solana, který patnáctku zastupuje ve věcech zahraniční a bezpečnostní politiky. Proto si musel vyslechnout, že pan Šaron ho nepřijme, protože zčistajasna ochořel nemocí, jejíž název by se dal najít pod položkou "diplomatická chřipka". To už byl červený kohout na střeše. Evropané si řekli, že tomu, kdo jim chce číst levity, se dá také leccos připomenout. Proto je třeba mluvit o tom, že bezpečnostní plot či zeď, kterou buduje židovský stát, sice může sloužit k omezení průniku atentátníků, nesmí se ale zapomínat, že na různých místech překračuje hranice z roku 1967 a tu a tam uvnitř Izraele vytváří zcela izolované palestinské "kapsy" předem odsouzené k živoření.

Je dobré mít na své straně spojence a ještě lepší je nevytvářet si nové když už ne nepřátele, tak oponenty. Tato zkušenost a pomyšlení na obchodní vztahy s Evropskou unií tvořila základ diplomatického zavazadla, které si vzal v úterý na cestu do Bruselu izraelský ministr zahraničí Silvan Šalom. Proto se už před jeho příjezdem vynořily zprávy, že premiér Šaron dal prostor pro manévrování - kupříkladu, že zvláštní vyslanec unie Otte může v Izraeli počítat s přijetím na "odpovídající úrovni". Takto naředěné víno ale stěží vyřeší problém o diplomatické patro vyšší, tj. jak se premiér Šaron hodlá chovat k Javierovi Solanovi a komisařovi pro vnější vztahy Chrisi Pattenovi, kteří u Arafata vypili čaj.

Izrael nemá mnoho času nazbyt. Už příští měsíc se sejde blízkovýchodní kvartet složený ze zástupců Evropské unie, Ruska, Spojených států a OSN. A bojkot, který pocítili zástupci Bruselu, se vztahuje i na Moskvu a na delegáty z New Yorku. Kdyby se Šaronova diplomacie nyní nepohnula z místa, v kvartetu by mohla najisto počítat jen s jediným spojencem, Američany. Ten ale potřebuje ostatní hráče, aby vyřešil zápletku své irácké partie. Izrael proto musí jednat.