Vzpomínky Stanislava Mazana, který se stal v patnácti letech agentem StB (1. část)
Když přišel pan Mazan na natáčení do studia, které jsme letos v dubnu postavili na zámečku v Hlučíně, byl rozpačitý. My také. Moc jsme toho o něm nevěděli – a těch pár dostupných informací nedávalo zrovna jasnou představu. Uprchlík na Západ z roku 1953 a současně spolupracovník Státní bezpečnosti, který se záhy ocitl zpátky v Československu.
Politický vězeň, propuštěný v roce 1960, avšak znovu zavřený za kriminální delikt a vězněný až do osmašedesátého. Nakonec jsme natočili pozoruhodné a podle všeho poctivé vzpomínky na drsný a místy dost temný život.
Mrtví byli všude
Stanislav Mazan se narodil na Moravě, v Rokytnici, která je dnes součástí Vsetína. Stalo se 1. října 1934. Vyrůstal s maminkou Annou, s babičkou a bratrem. Z dětství si pamatuje na německé odvedence, kteří cvičili nedaleko jejich domu, i na konec okupace, kdy se díval, jak místní vezou postřílené vojáky na žebřiňáku.
Mrtví prý tehdy „byli všude. Šel jsem kolem hračkářství a tam ležel chlap s nožem v zádech. Viděl jsem taky, jak lidé na mrtvé plivají.“ Vybavuje si vyhnání Němců, chvíli, kdy „přijela tatrovka, nechali Němce odevzdat prsteny, prohledali je a pak je na té tatrovce odváželi do táborů.“ Po válce mu matka na ulici ukázala cizího muže a řekla: „to je tvůj otec, a jestli chceš, jdi za ním“.
Stanislav absolvoval osm tříd obecní a měšťanské školy, pak se učil ve zbrojovce nástrojařem, ale propustili ho ze zdravotních důvodů. Vyrůstal dost divoce, a když mu bylo patnáct let, domluvil se s kamarádem Rudolfem Pokorným, že odejdou do Německa. Doma vzali peníze, jako výbavu na cestu koupili lahev rumu, odjeli vlakem do Prahy a dál do Chebu. Bylo už po únoru 1948, ale utíkali prý „hlavně kvůli dobrodružství“. Zkusili přejít hranice, sebrala je policejní hlídka, skončili v cele, a pak je přes Prahu deportovali zpátky do Vsetína. Stanislav dostal podmíněný trest: „Vyšel jsem z toho dobře, ale pak začalo nejhorší období v mém životě.“
Spolupracovníkem StB
Jakýsi mladík z blízké vesnice Jablunka totiž tehdy Stanislavovi navrhl, aby spolu přepadli pokladní, která nosila výplaty do družstva. Stanislav se nevzpouzel (možná ze všeho nejvíc proto, aby před starším známým nevypadal bojácně), vzal si pistoli, doma ji schoval pod polštář a tam ji našla matka. Druhý den dovedla syna k okresnímu tajemníkovi KSČ. Ten ji poslal pryč, s tím, že „problémovému klukovi domluví“. Zavolal však důstojníky StB: „A ti mi řekli, že jsem šikovný a že bych mohl udělat určité věci. A já jsem řekl: ‚Proč ne?‘“
Nejdřív měl předstírat, že chce dotáhnout do konce zmíněné přepadení. Udělal to a známého z Jablunky policie sebrala. Potom dostával další úkoly. Vetřel se například do skupiny studentů, kteří psali protistátní letáky. Byl věrohodný, nikdo ho nepodezíral. Estébáci šli na Stanislava chytře: vypráví, jak na něj působilo, že s ním poprvé v životě někdo jednal jako s dospělým mužem, měl pocit, že je důležitý, že je tajný agent v nepřátelském světě. V šestnácti dostal pistoli – a podepsal papír, na němž prý stálo: „Slibuji, že budu věrně hájit lidově demokratickou republiku, to jest dělnickou třídu, její práva, privilegia, vymoženosti. Jestli zradím a nedodržím, co jsem slíbil, ať mě stihne spravedlivý hněv a pomsta celého národa.“
Dokument se nedochoval, Stanislav Mazan rekonstruuje text po paměti. Jeho jméno nefiguruje v registrech spolupracovníků StB. Jinými slovy, oficiálně není známo, že by kdy byl agentem. Říká to na sebe sám, opíráme se jen o jeho výpověď. Důstojníci StB ho zřejmě využívali „jen tak“ – hodil se: „U té smlouvy byl dodatek, že jsem mladistvý a ještě mi není osmnáct let. Velitel, říkali jsme mu Kombat, tam dopsal: ‚V případě zatčení, i kdyby měl být vynesen rozsudek smrti a měl být vykonán, tak se neodvolám.‘ I to jsem podepsal.“
Jméno důstojníka „Kombata“ se nám zatím nepovedlo dohledat (ještě jsme s hledáním neskončili). Stanislav k němu měl silný vztah, který se někdy v letech 1951 až 1952 začal drolit: „Politika mě nezajímala. Ale pamatuji si proces se Slánským. Často jsem velitele doprovázel večer domů a povídali jsme si. Když byl souzen Slánský, ptal jsem se, jak je to možné. Kombat mi řekl: ‚My můžeme zatknout i prezidenta.‘“
Útěk a trest
Ve dvaapadesátém se Stanislav Mazan jako spolupracovník StB prozradil. Za poměrně dramatických okolností, které uslyšíte v pořadu, vyšlo najevo, že má pistoli a že ji smí mít beztrestně. Estébáci ho sice z maléru vytáhli, ale bylo to v době, kdy už se začínal bát a kdy věděl, že tajná policie je všemocná, že nepohodlní lidé mohou zmizet beze stopy a že k nepohodlným už možná patří i on.
Utekl ze svého kraje, skrýval se a nakonec na podzim 1952 (podle pozdějších vyšetřovacích protokolů ve společnost jakéhosi Bláhy) přešel hranice do Rakouska. Vypovídal před důstojníky americké tajné služby, ale po různých peripetiích ho zatkli sovětští vojáci a vrátili ho zpátky domů. Dne 24. srpna 1953 ho Krajský soud v Ostravě odsoudil za velezradu a vyzvědačství k 23 letům vězení. O jeho spolupráci nepadlo u soudu a při vyšetřování ani slovo. Dostal se na druhou stranu, šel do kriminálu jako politický vězeň bez jakékoli výhody. Skončil v Leopoldově, kde měl soustavné konflikty s dozorci, po pokusu o sebevraždu krátce pobýval v Bohnicích a potom v jáchymovských lágrech, odkud se neúspěšně pokusil utéct.
Na svobodu se Stanislav Mazan dostal v roce 1960, ale to ještě nebyl konec jeho vězeňské historie...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
