Vzhůru do Číny!

18. červenec 2008

Pokud netrpíte příliš velkými výpadky paměti, jistě si vzpomenete, jakou vlnu rozhořčení vzbudil letos na jaře zásah čínských úřadů proti protestujícím Tibeťanům. Drtivá většina demokratického světa se předháněla v odsuzování krvavého potlačení tibetského povstání a vyjadřovala rozhořčení nad brutálním postupem Číny.

0:00
/
0:00

Čínští pohlaváři si pozornost ovšem vysloužili především pořádáním olympijských her. Vůči obyvatelům Tibetu se chovají podobným způsobem již dosti dlouho a do letošního března to zajímalo jen malý úzký okruh zastánců lidských práv.

S vidinou olympiády ale většině politiků jaksi zbytnělo svědomí a tak jsme mohli sledovat ostré výroky vůči čínskému režimu. Žádný ze státníků sice nevyzýval k bojkotu olympijských her samotnými sportovci, i když ve veřejné debatě byla i tato myšlenka padla. Jak se dalo očekávat Mezinárodní olympijský výbor se ohradil proti údajnému pošpiňování čisté olympijské myšlenky politikou. Náš olympijský výbor samozřejmě tuto linii držel.

Evropští státníci se většinou hlásili k politickému bojkotu a řada z nich vydala prohlášení, že na olympiádu do Číny v žádném případě nepojede. Mezi kritiky Číny se v té době zařadili i čeští politici, byť tak učinili po určité době a s nemalou dávkou opatrnosti - jak je ostatně v kraji zvykem. Prezident tehdy prohlásil, že nemá rozhodně v plánu na olympiádu jet, vzápětí se ovšem ukázalo, že nejde o projev podpory Tibetu, ale o výměnu kyčelního kloubu. Premiér Topolánek se tehdy raději nevyjádřil vůbec a nechal své rozhodnutí na postoji celé vlády. Ta se nakonec dohodla, že by premiér do Číny na olympiádu jet neměl.

Západní svět ovšem zdaleka nebyl jednotný. Evropská unie spíše podporovala myšlenku politického bojkotu, zato americký prezident se projevil jako velký přítel lidové Číny a přes kritiku v samotných Spojených státech trval od počátku na tom, že se oficiálního zahájení olympijských her zúčastní.

Čas ovšem běžel a media postupně přestala přinášet zpravodajství z Tibetu. Na krvavé potlačení protestů se pomalu začalo zapomínat. Média prostě potřebují přinášet stále něco nového a i nejdrastičtější záběry ztrácejí po čase na razantnosti a zajímavosti. A politici si velice pozorně všímají toho, co média v daný okamžik zajímá. Tibetští mniši, za které by se ještě nedávno spousta politiků bila do roztrhání, zůstali osamoceni.

Mezi prvními, kdo relativizoval zásadový postoj, byl francouzský prezident Nicholas Sarkozy. Budiž ke cti většině ostatních, že u svého odhodlání na olympijské hry nejet, vydrželi.

U nás ovšem stačila jedna návštěva známého sportovce, aby pan premiér zapomněl na doporučení vlády a přiklonil se ke sportovcům toužícím po jeho přítomnosti. Proč tak rychle obrátil?

Mirek Topolánek se sice - jako většina našich politiků - velice rád prezentuje jako velký sportovní fanda a cestuje za našimi sportovci bůhví kam, ovšem nemyslím si, že hlavní důvod změny postoje byla potřeba vidět sportovní výkony, navíc se podívat do svým způsobem exotického prostředí.

Daleko pravděpodobnější je, že si spočítal - případně jeho poradci mu spočítali - že podpora původních obyvatel Tibetu mu již žádné kladné body u veřejnosti nepřinese. Možnost ohřát se na výsluní případného úspěchu některého našeho sportovce mu naopak body zcela jistě přinese. Můžeme sice naříkat nad nedostatkem zásadovosti, která vynikne třeba ve srovnání s jeho polským kolegou, ovšem takové marketinkové pojetí politiky se stále silněji prosazuje. Nakonec kolika médiím stála změna Topolánkova postoje aspoň za připomenutí?

Takže můžeme jen doufat, že náš pan premiér aspoň nějak vyřeší stále se opakující problém s financováním svých cest. Do Číny je to přece jen dost daleko a letadlo něco stojí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Jan Vávra
Spustit audio