Vždyť ty jsi vinna! Ale já nevěděla, čím. Příběh Věry Doleželové a Ingeborg Cäsarové, vězněných dívek z tábora Svatobořice

Ingeborg Cäsarová (1951)
Ingeborg Cäsarová (1951)

Tábor ve Svatobořicích u Kyjova má dlouhou historii: vznikl v roce 1914 jako baráková kolonie pro uprchlíky před ruskou frontou z Haliče a Bukoviny.

Věra Vitoušová (vlevo) s mladší sestrou Boženou

Ve 20. letech v něm byla karanténní a zdravotnická vystěhovalecká stanice a současně brněnský starobinec. V roce 1936 sídlilo ve Svatobořicích četnictvo, po Mnichovu zase uprchlíci před nacismem a současně internovaní henleinovci, po nacistické okupaci byli v táboře vězněni Židé a po atentátu na Heydricha rodiny příslušníků odboje. Když byl nacismus poražen, sloužil tábor dál, ocitli se v něm pro změnu kolaboranti, vojenští zajatci a od ledna 1946 Němci z důvodu „nevyhovující národnosti“.

Příběhy 20. století budou tentokrát věnovány především osudům dvou žen, které lágrem prošly v dětském věku: čtrnáctiletá Věra (Doleželová, tehdy Vitoušová) byla uvězněna proto, že její rodiče byli čeští vlastenci, desetiletá Ingeborg (Cäsarová, tehdy Przybylová) proto, že její rodiče byli Němci.

Spelter – a gestapo v hájovně „Na Ostrých“

Věra Vitoušová (provdaná Doleželová) těsně před válkou

Věra Doleželová se narodila 10. března 1930 v rodině hajného Františka Vitouše a jeho ženy Marie. Vitoušovi se několikrát stěhovali kvůli otcovu zaměstnání, ze stejného důvodu bydleli vždycky na samotě, naposledy nedaleko Znojma. V roce 1938 museli opustit pohraničí a přestěhovat se k Myslibořicím, do hájovny, kde se říkalo „Na Ostrých“.

František Vitouš se za okupace zapojil do odboje, od začátku května 1944 ukrývali Vitoušovi v hájovně tři parašutisty z výsadku Spelter. Úkryt byl prozrazen (do věci zasvěcený soused-odbojář se nešťastnou náhodou prořekl před konfidentem) a v noci z 15. na 16. června dům přepadlo gestapo a četnictvo. Dva parašutisté tehdy uprchli, třetí byl zabit, a uprchl i František Vitouš, který se až do osvobození skrýval. Jeho žena byla uvězněna v Brně v Kounicových kolejích a dcery Věra a o dva roky mladší Božena poslány do Svatobořic.

Děti byly v táboře soustředěny v tzv. kinderheimu, chatrném domě s jednoduchými okny. „Někdy jsme měly na dekách navátý sníh,“ vzpomíná Věra Doleželová: „Nejhorší byly právě ty zimy. To bylo snad postavené z papundeklu, ty baráky… Odměřili nám kýbl uhlí do takových malých kamen v obrovské místnosti. „My, děti, jsme také nesměly dostávat poštu, kdežto dospělí měli každých čtrnáct dní balíčky a mohli korespondovat s rodinami.“ Věra Doleželová říká, že děti v táboře, často sirotci, mezi sebou měly dobré vztahy, některá přátelství prý trvají dodnes. O mladší děti se starala starší děvčata, nejmladším bylo kolem čtyř let a nejstarší dívce asi osmnáct.

 Věra Doleželová v 60. letech

Od čtrnácti let musely děti pracovat: „V jednom baráku, kde byli předtím Židé, zřídili pobočku zbrojovky Bojkovice. Já jsem tam navíjela nějaké železné pásky na ruční granáty, osm hodin každý den, měla jsme od toho pořezané ruce. Ve Svatobořicích jsme se sestrou byly celkem deset měsíců.“

Věra a Božena byly odvezeny ještě do další internace a po osvobození se shledaly s rodiči. Vitoušovi pak neměli kde bydlet, jejich majetek byl rozprodán, nakonec se vrátili do Podmolí u Znojma, odkud museli odejít po uzavření Mnichovské dohody a kde František Vitouš znovu dostal místo lesního.

Když komunisté uchopili moc, záhy mu jeho statečnost „spočítali“: „V roce 1950 najednou tatínka zavolali na bezpečnost, a ukázalo se, že jelikož jsme za okupace přechovávali parašutisty ze Západu, musí tatínek odevzdat pušky. Hajný bez pušek – přece není možné! A museli jsme se navíc z pohraničí odstěhovat do vnitrozemí. Pro rodiče to byla... zrada - nebo jak to nazvat.“

Viděli jsme strážní věž a dvojitý plot

Ingeborg Cäsarová jako zdravotní sestra (1954)

Ingeborg Cäsarová se narodila v roce 1936 v Bohumíně v německé rodině Františka a Emílie Przybylových. Říká, že rodiče neměli k nacismu žádné sympatie, že jí maminka jako školačku odmítla posílat do Hitlerjugend.

Pamatuje si na poslední měsíce války, kdy bylo její rodné město jako významný železniční bod často bombardováno. Przybylovi bydleli u nádraží a bomby padaly i na jejich zahradu: „Maminka říkala: ,Kdyby se něco stalo, a spadl na nás třípatrový barák, nikdo by to nepřežil. Půjdeme raději na zahradu.‘ Tak jsme si natáhly deku pod keř – a bomba spadla pár metrů od nás. Pamatuju si, jak to s námi hodilo. Mohly jsme být obě mrtvé.“

Na sklonku války byli Przybylovi evakuováni do Libavé, a když se po osvobození vrátili do Bohumína, neměli kde bydlet, jejich byt byl jako německý majetek zapečetěný. Uchýlili se do opuštěného polorozpadlého domu, odkud byl otec František záhy odveden do internace v Ostravě. Ingeborg zůstala jen s matkou, v chudobě a o hladu, protože přídělové lístky pro Němce byly zcela nedostačující. František Przybyl se vrátil za půl roku: „Byl vyhublý a zavšivený a takový zaskočený. Nevím, co zažil, nechtěl o tom vyprávět. Nikdo ho pak jako Němce nechtěl zaměstnat, lidé se báli.“

Ilustrované básně od Friederike Rudolph, učitelky z Brna, která zahynula v internačním táboře ve Svatobořicích a učila pamětnici Ingeborg Cäsarovou

V dubnu 1947 dostali Przybylovi úřední výzvu, aby se připravili k transportu – měli být odsunuti do Německa. Odjeli do Kyjova, kde na ně však místo vlaku čekal nákladní vůz, který je spolu s několika dalšími lidmi odvezl do Svatobořic: „Viděli jsme strážní věž a dvojitý plot a mezitím ještě natažené nějaké dráty. Byli tam samí staří lidé. Nemocní, postižení a opuštění.“

V táboře, kde lidé umírali na nemoci a nedostatek péče, nebyly téměř žádné děti, Ingeborg neměla přátele, nenašla je ani ve škole, kam z lágru docházela: „Měla jsem jen knížky, to mi hodně pomohlo. Spolužáci mě neměli rádi, denně mě pronásledovali. Házeli mi na hlavu aktovky nebo shnilou řepu. Vždycky mě hnali ze školy až do tábora, to byl takový jejich sport.  A jednou přišla učitelka o přestávce do třídy, a nějaké děti na mě plivaly. A já jsem jí říkala: ,Podívejte, co mi dělají!‘ A ona:‚Však ty jsi vinna!‘ Vůbec jsem nevěděla, čím jsem se provinila.“

Ingeborg Casarová s dětmi z projektu Příběhy našich sousedů

Většina lidí v táboře musela i tehdy zadarmo pracovat, František Przybyl byl zařazen ve skladišti. Byl diabetik, jeho zdravotní stav se zhoršoval. V srpnu 1949 byla rodina ze Svatobořic odvedena, místo civilního života však Przybylovy čekala další částečná internace, tentokrát v Mohelnici.

Úřady je z neznámých důvodů neposlaly do Německa, ale udělily jim úplná občanská práva až v roce 1955 – nedlouho poté František Przybyl zemřel na neléčený diabetes. Ingeborg vystudovala zdravotní školu, dnes je předsedkyní Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a žije v Šumperku.

Víte se dozvíte z nedělních Příběhů 20. století.

Ingeborg Cäsarová (2015)