Výsledek rižského summitu NATO pro Balkán

"NATO je zbabělá organizace. Během kosovské krize podporovala Albánce. Aliance si netroufla bojovat s námi na zemi a bez pocitu hanby nás bombardovaly její letouny, jejichž nálety ničily Srbsko a zabíjely civilisty." To byl názor jednoho z mých bělehradských kamarádů, když jsme se bavili o členství České republiky v NATO. Když jsem byl později v Černé Hoře, jeden z tamních politiků se dušoval, že podle jeho informací nám Severoatlantická aliance zrušila generálské hodnosti, generální štáb a našim jednotkám velí důstojníci ze starých členských zemí. Přesvědčit o lživosti takových propagandistických tvrzení se mi ho podařilo až po téměř hodinu trvající diskusi. Alespoň doufám.

Během kosovské krize byl ještě u moci Slobodan Miloševič. Ačkoli jeho popularita kolísala, vyděšení Srbové, na jejichž města padaly řadu týdnů bomby, jugoslávského prezidenta tehdy většinou podporovali. Když byl v říjnu roku 2000 svržen, Bělehrad začal postupně usilovat o integraci do euroatlantických organizací.

Ačkoli to mnozí nečekali, NATO skutečně Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu během rižského summitu do Partnerství pro mír přizvalo, což vyvolalo negativní reakci u Carly del Ponteové, hlavní žalobkyně haagského tribunálu. Ta je rozhodnutím Aliance cituji "překvapená a zklamaná. Je to odměna za neúplnou spolupráci s tribunálem." Jde hlavně o vydání nejhledanějších aktérů bosenské války Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče, ale i další osoby, které se během válek na území bývalé Jugoslávie dopouštěly zločinů. Velká Británie a Nizozemsko byli do posledních chvil proti přizvání zmíněných tří zemí, které byli posledními v Evropě, jež nebyly do programu Partnerství pro mír začleněny. Nakonec ustoupily tlaku ostatních členů Aliance. "Nemyslete si, že jsme zapomněli na Haag," upozornily představitelé Spojených států zejména Srbsko s Bosnou a Hercegovinou, že by tento vstřícný krok byl známkou toho, že Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii ztrácí u zemí Aliance na důležitosti.

Jenže tentokrát tu nešlo jen o samotný fakt přičlenění do Partnerství pro mír. NATO chtělo ukázat všem třem zemím, že jim dveře do euroatlantických institucí nejsou zavřeny. A v neposlední řadě jde i politický vývoj, zejména v případě Srbska.

To usiluje především o obnovení jednání o asociační dohodě s Evropskou unií, která byla přerušeno na výzvu Carly del Ponteové poté, co Bělehrad stále nevydával soudu Ratka Mladiče.

Nyní se v Srbsku připravují předčasné parlamentní volby. Půjde o měření sil mezi stoupenci ultranacionalistické Radikální strany, již v tuto chvíli nejsilnějšího uskupení v srbském parlamentu a demokratičtějších a umírněnějších sil, představovaných stranami prezidenta Borise Tadiče a premiéra Vojislava Koštunici. Oba tito dosud nejvýše postavení představitelé Srbska rozhodnutí NATO přivítali. Radikální strana však podobné integrace odmítá a není možné říci, že by neměla řadu stoupenců. Někteří z nich dokonce tvrdí, že jde o jakousi náhradu za to, že se Bělehrad nakonec bude muset smířit se ztrátou Kosova, i když nedávno referendem schválená nová ústava takovou možnost nepřipouští. Tvrzení, že by šlo o podobný politický obchod však rezolutně odmítají jak Brusel, tak Spojené státy.

Silná Radikální strana považuje zahraničí, včetně integračních uskupení jako jsou Evropská unie a NATO za pro Srbsko spíše zbytečné a pokud se má uvažovat o některých z nich, nesmí to být za cenu poplatnosti Západu. Zejména v otázce Kosova. Vlivné zahraniční státy jako USA a Německo považují Radikálové za elementy, které zničily bývalou Jugoslávii, inscenovaly letošní oddělení Černé Hory od Srbska a podporují ambice kosovských Albánců na nezávislost.

Současná vládní garnitura, aniž by byla pro nějak přehnaně poplatné vazby se Západem prosazuje cestu postupných reforem. Co se týče spolupráce s Haagem, v několika případech, kromě těch, jako byl například ten Vojislava Šešelje, který odešel na základě vlastního rozhodnutí, postupoval vláda nátlakovou metodou, zvanou v uvozovkách "dobrovolný odchod." Ten byl pak kompenzován například příslibem existenčního zázemí pro jejich rodiny.

NATO tvrdí, že přidružením Srbska do programu Partnerství pro mír chtělo podpořit prezidenta a premiéra před blížícími se volbami. Otázkou zůstává, zda by větší pomoc neznamenalo obnovení asociačních jednání s Evropskou unií. To je ale už kvůli nevoli a zatím stále negativních posudcích haagského tribunálu v tuto chvíli nemožné.

Právě od budoucího vstupu do Unie si Srbové slibují zlepšení v tuto chvíli spíše tristní hospodářské situace. A ta je pro obyvatelstvo, jako všude jinde v Evropě nejdůležitější.

Zůstává otázkou, zda je vstřícný krok na cestě do NATO skutečně pomocí současným vládním strukturám, nebo spíše extrémním nacionalistům. Řada lidí v Srbsku a srbští uprchlíci z Kosova totiž nemohou Alianci zapomenout výše zmíněné bombardování. A tak mohou být volby 21. ledna měřením sil, mezi těmi, kteří upřednostňují budoucnost v Alianci a Evropské unii s těmi, jenž si členství v jejich očích zvláště v případě NATO nepřátelského uskupení, nehodlají připustit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .