Výšiny a pády skupiny G8

Vraťme se ale k summitům. Některé jsou důležité, jiné nepřinesou víc než společenskou konverzaci, a jiné zodpovídají spíše minulému století, nežli dnešku. Stačí se podívat na složení stálých členů Rady bezpečnosti OSN, jež od konce studené války neprošla žádnou změnou a působí mírně zkostnatělým dojmem.

Mezi nejdůležitější summity patří dnes naopak paradoxně ty nejméně formální. A mezi ně patří takzvaná skupina G8, která nemá společný rozpočet, nedisponuje žádným aparátem a její rozhodnutí nejsou dokonce ani závazná. Přesto ale sdružuje hlavní hráče takzvané "globální vesnice" a skutečná se dělá právě tam. Vznikla před necelými třiceti lety, když někdejší francouzský prezident Valery Giscard d´Estaing pozval skupinu šesti ekonomicky nejsilnějších zemí na zámek v Rambouillet, blízko Paříže.

V takzvané skupině G6 byly pouze Spojené státy, Británie, Francie, Německo, Itálie a Japonsko. Později se přidala Kanada a vznikla G-sedmička. A když bojoval bývalý ruský prezident Jelcin o znovuzvolení (jinými slovy proti nástupu komunistů) učinila G-sedmička velké gesto na jeho podporu a neformálně přibrala i Rusko.

Nyní tedy končí důležité zasedání G-osmičky v americké Georgii. A jednou z vážných otázek je, zda by se neměly přibrat další země. Poněkud extravagantní kanadský premiér Paul Martin prosazuje například myšlenku G-dvacítky. Většina umírněných souhlasí alespoň s doplněním Indie a Číny, jež stále více hýbou světovými trhy. A pochybnosti se nadále ozývají na adresu Ruska, jež je sice významné politicky, ale jeho ekonomika nepředčí ani podstatně menší Holandsko. Washington se každopádně drží neformálního ducha setkání a například na nynější summit pozval celou řadu zemí Blízkého východu, protože právě o nich se mělo mluvit v první řadě.

Výsledek summitu v Georgii se dá hodnotit hlavně ze dvou hledisek: Blízký východ a vztahy Evropy a Ameriky. Co se týče Blízkého východu, G-osmička se dohodla na dokumentu, který může významně posunout politiku jednotlivých členů vůči této oblasti. Dokument má dlouhý název: "Partnerství pro pokrok a společnou budoucnost v oblasti širšího Středního východu a severní Afriky".

Obsahuje 12 bodů, jež zahrnují leccos, od vize dvou států, Izraele a Palestiny, přes budoucnost Iráku a Afghánistánu až po nezávislost Libanonu. Podstatný je ale čtvrtý bod, ve kterém nejdůležitější státy světa konstatují univerzálnost základních hodnot západního světa, tedy lidské důstojnosti, svobody, demokracie, vlády zákona, hospodářských příležitostí a sociální spravedlnosti. Jinými slovy, neuznávají argument, že demokracie či svobodný trh jsou kulturně vázány na západní civilizaci a že jinde, například v islámském světě nebo v Číně, prostě nefungují.

Zbytek dokumentu se odvíjí od tohoto základu, a v podstatě zdůrazňuje potřebu reforem islámských států v oblasti, včetně důležité reformy Palestinské samosprávy. Washington udělal ústupek v tom, že izraelsko - palestinský konflikt byl zahrnut do deklarace. Na počátku Američané tvrdili, že reformy islámských zemí a zmíněný konflikt jsou dvě různé věci, jež se nemají míchat do jednoho koktejlu.

Co se týče vztahů Evropy a Ameriky, ty se na summitu určitě zlepšily, k ideálu mají však stále daleko. Pomohla skutečnost, že v průběhu zasedání G-osmičky přijala Rada bezpečnosti rezoluci o Iráku, a nepochybně i žoviální kontakty šéfů jednotlivých států. Výsledkem byla určitá harmonie v politických otázkách, i když, mezi námi, Handlův chorál by z toho asi nebyl.

Všechno se ale znovu pokazilo ve chvíli, kdy přišla řeč na světovou ekonomiku. Francouzský prezident Chirac prohlásil, že hlavní hrozbou je horentní americký deficit (způsobený samozřejmě válkou v Iráku, proti které Chirac brojil). Američané neváhali a odpověděli lekcí z ekonomie, a sice že Evropané by si měli ve skutečnosti brát z Ameriky příklad, neboť její růst je více než dvojnásobný v porovnání se skromnými dvěma procenty starého kontinentu. Je to podle nich důsledek přebujelých sociálních systémů, jež se dlouhodobě neudrží. Jakousi střední cestu hledal nakonec německý kancléř Bernard Schroeder, který prohlásil, že světová ekonomika se nakonec odvíjí od cen ropy, a o těch by se mělo rozhodovat, jak řekl, s větší "transparentností".

Takže závěrem. Končící summit G-osmičky v americké Georgii ukázal, že světové mocnosti se na některých věcech dokážou, a na některých nedokážou dohodnout. Jinými slovy, splnil očekávání. Aspoň ta, jež byla realistická.