Východní cukr

Středoevropským producentům cukru nikdo nevyvrátí podezření, že se reforma cukerného pořádku v Evropské unii děje podle hesla bližší košile, než kabát a že se v případě zavírání cukrovarů v oblastech, kde je produkce rentabilní, nejedná o pouhý byznys, ale také o politiku. Pěstitelé cukrovky správně tuší, že jejich protesty jsou marné a nakonec jim nezbude, než se přeorientovat na jiné plodiny, pokud se nenajdou zpracovatelé, kteří z cukrovky vyrobí něco jiného než cukr. Reforma je totiž nezvratná (a nutno říct že také správná), neboť v důsledku sníží cenu cukru pro spotřebitele o šestatřicet procent.

Smůla tkví v tom, že naše cukrovarníky včas nenapadlo založit společnost Western Sugar a koupit pár francouzských a německých cukrovarů. Dnes je mohli s velkou slávou zavírat a inkasovat unijní kompenzace. Je to poučení do budoucna. Cukr určitě není poslední absurdně dotovanou komoditou a pokud jde o evropské zemědělství, reformovat se toho bude víc. Zdá se, že chytřejší je kupovat, než prodávat. Nejlépe něco, co se hodně dotuje. Zatímco pěstovat cokoli je hazard, orientovat se na dotace a kompenzace je bezpečný byznys. Po lekci s cukrem už výmluvy na neznalost neplatí.