Vrbíkovo gesto

Jeho gesto nelze pochopit jinak než jako vzkaz voličům, aby pro příště Unii svobody nevolili. Záhadou ovšem je, proč poslanci Vrbíkovi leží na srdci volební sliby strany, která je v osmi lidech sotva mohla prosadit, anebo proč z rozporu mezi sliby a skutečností nevyvodil vedle odchodu ze strany i odchod ze Sněmovny. Porozumět politikům je někdy velmi těžké, pokud to tedy není úplně snadné. Kdekoho jistě napadne, že Tomáš Vrbík zůstává kvůli poslaneckému platu - to by bylo to snadné vysvětlení. A to komplikovanější? Možná Tomáš Vrbík chce svou přítomností ve Sněmovně zůstat na očích, aby se nezapomnělo na to, jak ho poměry v jeho bývalé straně zlobí. Možná se řídí heslem Čím hůř, tím lépe a ještě se pokusí, možná s některými následovníky, skomírající Unii postrčit k hrobu, aby pak došlo na zázrak zmrtvýchvstání.

Ať už ale bude škodit jakkoli, preference tím určitě Unii svobody nevykouzlí a bez nich žádné politické zmrtvýchvstání nepadá v úvahu. Popustíme-li uzdu fantazii zcela, nabízí se ještě vážnější motiv, proč se Tomáš Vrbík rozhodl zůstat poslancem. Třeba mu vůbec nezáleží na kompromitaci pouhé Unie svobody a míří výš. Třeba chce občanům vštípit pochybnost o politice jako takové, možná se cítí povolán snímat lidem růžové brýle. V takovém případě, pravda, přichází po sezoně. Jaksi mu uniklo, že růžovými brýlemi si u nás politiky občan dávno neprohlíží.