Voliči si přejí nemožné reformy

Už jsme si zvykli, že politici jsou ochotní slíbit voličům skoro všechno: vyšší sociální dávky, penze, dotace do zdravotnictví. Zároveň se ovšem chystají snížit daně.

Podobných nesmyslů by se našlo víc - například laciné bydlení, i když trh s byty zůstane pokřiven státními regulacemi. Nebo všeobecná dostupnost nejlepšího vzdělání, i když se zachová elitní školství jen pro vybrané.

Takové sliby jsou nebezpečné, protože lidé jim jsou ochotni věřit. Tyto své názory pak vyjadřují v průzkumech veřejného mínění a tím zpětně ovlivňují politiky, kteří podle přání občanů sestavují své programy.

Začarovaný kruh, který posiluje populistické rysy politiky seriózních stran, může zvláště letos skončit pouze těžkou povolební kocovinou. Diskredituje se tím celý demokratický způsob vládnutí a otevře prostor pro extrémní strany.

Na taková rizika upozornil obsáhlý průzkum, který ve spolupráci s agenturou CVVM připravil Sociologický ústav Akademie věd.

Vědci zkoumali, jestli si občané přejí reformy v důležitých oblastech veřejného života. Dozvěděli se, že je nutné změnit zdravotnictví, daně, sociální dávky, penze, podporu bydlení... Jen to školství by se mělo nechat být ve stavu, v jakém je dnes. A pokud jde o potřebné reformy, obvykle si občané žádají vyšší vládní výdaje a vůbec silnější ruku státu.

Rozhodně by měl zavést přísnější kontrolu zdravotnictví a všechny pojišťovny sloučit do jedné. Vůbec by se nemělo uvažovat o tom, jak šetřit na penzích, i když populace bude rychle stárnout. Stát musí peníze prostě někde sehnat.

Někde vycházely úplné nesmysly - například v jedné otázce chtěla naprostá většina občanů nižší daně a o kus dál vyžadovala zvýšit odvody sociální, později i zdravotní pojistné.

Kdyby chtěl běžný občan najednou tak protichůdné věci, asi bychom si pomysleli, že je úplný blázen. Když však jde o veřejné mínění, zůstávají všichni s úžasem stát a politici podle něho chtějí řídit zemi. Když pak jejich politika zkrachuje, oprávněně je stejná veřejnost odsoudí.

Není třeba chodit daleko, v posledních volbách předhodila voličům několik populistických slibů sociální demokracie. Na výtky, že na všechno nebudou peníze, odpověděl tehdejší socialistický lídr Vladimír Špidla svou nejslavnější větou: "Zdroje tu jsou". Když posléze oznámil, že bude třeba škrtat v důchodech, popularita jeho strany se propadla a sami sociální demokraté ho odstranili z premiérského místa. Bylo to po zásluze.

Dnes jsme ovšem o krok dál a všechno slibují všichni. Nepřekvapí to u komunistů a příliš ani u sociálních demokratů. Jejich příslib porodného ve výši 60 tisíc za první dítě, 90 tisíc za druhé a 120 tisíc za třetí patří ke klenotům tuzemského populismu. Lidovci tradičně vymýšlejí, jak co nejvíc pomoci rodinám. Ovšem jejich plán, aby žena v domácnosti brala nejméně polovinu průměrné mzdy od státu, už převzaly všechny strany. Šokovala však ODS, podle níž je možné udržet i zvýšit současný systém dávek a přitom snížit radikálně daně. Tento zázrak se uskuteční jednoduše - zachová se loňský šestiprocentní ekonomický růst a přitom se jen mírně sníží schodek rozpočtu. Tohle mohou propagovat zástupci ekonomicky liberální strany jenom žertem.

Je to skutečně začarovaný kruh, naštěstí vědci ve svých výzkumech upozornili, že z něho existuje cena ven.

Lidé ve výzkumech veřejného mínění i jako voliči obvykle reagují na to, co se dozvědí od politiků. Často si nechají i něco rozumného vysvětlit.

Příkladem je školné. Podporuje ho většina Čechů a rozhodujícím argumentem byl návrh ODS, že se školné může odložit. Studenti by ho nemuseli platit během studia, ale až po absolutoriu. Konkrétně ve chvíli, kdyby jejich příjem překročil polovinu tuzemského průměru. Většina voličů pochopila, že tento systém je sociálně spravedlivější, než ten současný.

Podobným příkladem je situace na tru s byty. Většině občanů se nelíbí dvojí ceny nájemního bydlení. Zároveň však většina nechce zrušit státní regulaci. Na první pohled je v tom rozpor, kdo ho však blíže prozkoumá, najde východisko. Při splnění určitých podmínek by pro zrušení regulace byli téměř všichni. Podmínkami by přitom byla například výstavba sociálních bytů a zavedení nové, volnější formy regulace.

Volby tedy nemusí skončit úplným fiaskem demokracie. Strany ještě mají možnost zapomenout na nesplnitelné sliby a místo nich nabízet rozumná a realistická řešení problémů, které trápí jejich voliče.

Pokud ovšem i přes varování sociologů budou trvat na svém a budou chtít využít nezkušenosti zdejších voličů, nezaslouží si nic, než Špidlův osud.