Volá hlas svobodného Československa. Rádio Svobodná Evropa vysílá už přes 70 let
Štvavá vysílačka – tak nejčastěji totalitní režim v bývalém Československu mluvil o Radiu Svobodná Evropa. Když se však rok po sametové revoluci zeptali zapřisáhlého komunisty soudruha Vasiľa Biľaka, jak se dozvěděl o událostech 17. listopadu na Národní třídě, prý odpověděl: „Ja som počúval Slobodnú Európu!“ Od prvního vysílání Svobodky je to už 73 let, pořad vysíláme v repríze z roku 2021.
Je 1. květen roku 1951 a posluchači v Československu, které je v té době už tři roky za železnou oponou, si mohou poprvé na svých rozhlasových přijímačích naladit novou stanici.
„Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa,“ ozve se v 11 hodin dopoledne z éteru. Stanice vysílá z německého Mnichova a promluví na ní i jeden ze zakladatelů takzvané Svobodky a první šéfredaktor jejího československého vysílání, legendární novinář Ferdinand Peroutka:
„Jedna svobodná rozhlasová stanice v diktátorském režimu, to je revoluce. Neboť takový režim se zakládá na tom, a udržuje se tím, že jen vláda smí mluvit a nikdo nesmí odpovídat. Že každý může být obžalován, ale nikdo se nesmí hájit. Avšak jakmile vnikne do tohoto ztuhlého a umělého systému třeba jen zlomek svobody, jakmile zase je možno stavět argument proti argumentu, jakmile už nelze jednat bez kritiky, jakmile je někde místo, odkud lze vyvracet nepravdy, pak celý tento pyšný systém se chvěje.“
Rozjezd RFE nebyl snadný
Cesta k vysílání RFE v češtině byla ovšem poměrně dlouhá. Datuje se od projevu Winstona Churchilla v americkém Fultonu, kde v roce 1946 kritizoval Stalina a hovořil o rozdělení Evropy železnou oponou.
Svobodný svět si uvědomoval, že je třeba čelit komunistickému režimu. A součástí propagandistického působení proti Moskvě byl i rozhlas, protože rádio už bylo na rozdíl od televize v každé domácnosti.
Tak se zrodila myšlenka na vznik nové rozhlasové stanice, která dostane jméno Radio Free Europe – Radio Liberty.
Podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu v Praze nešlo o stanici, která měla pouze informovat. Byl to nástroj, kterým Spojené státy čelili expanzi Moskvy.
V květnu roku 1949 vznikl ve Spojených státech Národní výbor pro Svobodnou Evropu, který měl zajistit financování Svobodky. Tento výbor měl podporu významných amerických osobností, mimo jiné Johna Steinbecka nebo D. Eisenhowera.
Podle Prokopa Tomka však původní představa o financování RFE byla poněkud naivní. Vysílání mělo být financováno především z darů, na provoz tak velké stanice s celodenním vysíláním však nestačily. Od počátku byla proto Svobodka bohatě dotována ze zdrojů americké vlády.
„Pro určité zjednodušení byl rozpočet RFE refinancován před balíček CIA, což samozřejmě vyvolávalo podezření, že se jedná o špionážní organizaci. To bylo také velice lákavé sousto pro komunistickou propagandu. Svobodná Evropa však byla především rozhlasovou stanicí. Byl to řekněme zpravodajský projekt, nelze to ale chápat primitivním způsobem, že by to byla špionážní agentura,“ říká historik Tomek.
Peroutka vs. Tigrid
Problémy v práci Svobodky zpočátku způsobila jistá dvojdomost RFE. Její ústředí sídlilo v New Yorku, kde československou redakci řídil Ferdinand Peroutka. Z praktických důvodů se však vysílalo z Německa.
A Mnichov jako místo, kde se soustředil velký počet poúnorových exulantů, a které bylo navíc relativně blízko československých hranic, se zdálo jako dobrá volba. Vedení československé sekce v Mnichově se ujala další legenda, novinář Pavel Tigrid.
Ten se však neshodl s Ferdinandem Peroutkou v tom, jakým způsobem by měla Svobodka oslovit posluchače. Peroutka měl svůj vysoce náročný „akademický“ styl, jakým navazoval na prvorepublikovou Přítomnost.
Ten se projevoval především v jeho pravidelných komentářích, talcích, které psal prakticky až do své smrti. Pavel Tigrid se však chtěl obracet na širší okruh posluchačů, na mladé lidi, na studenty, na uprchlíky z Československa, ale i na běžné posluchače v Československu, a dokonce československé komunisty, mezi kterými chtěl vyvolat pochybnosti o promoskevské orientaci Československa. Pavel Tigrid nakonec z RFE odešel a později si založil své Svědectví.
Svobodka vysílala i divadelní hry
V programové skladbě RFE v prvních letech jejího vysílání nechyběly kromě politického zpravodajství a publicistiky ani kulturní nebo sportovní zprávy, četby ze zakázaných knih či divadelní hry.
Měla i vlastní orchestr, který obstarával hudební vystoupení. Ta byla součástí pravidelného pořadu Kvíz, který uváděl populární herec a zpěvák Jára Kohout a kterého se účastnili uprchlíci z Československa.
Svobodka informovala o životě politických vězňů v lágrech v Československu i o komunistickém tisku. Pravidelně se věnovala náboženským otázkám a církvi.
A byl tu i specifický pořad Vzkazy domů, v němž ti, kterým se podařilo z Československa uprchnout, dávali svým blízkým vědět, že se jejich útěk zdařil a jak se jim na Západě vede.
Na vysílání Radia Svobodná Evropa se v 50. letech podílela řada známých jmen: všestranný novinář Jožka Pejskar, bývalý ředitel nakladatelství Borový v Praze Julius Firth, spisovatelé Jan Čep nebo Egon Hostovský, překladatel Peter Demetz, novinář Ivan Herben a další.
Pavel Tigrid o tom, jak počátkem 50. let přicházeli do RFE noví redaktoři, napsal:
„Když začínala Svobodná Evropa, každý byl novinář, herec, hlasatel. Žádostí bylo ke třem tisícům, ale v Mnichově jsme jich mohli přijmout jen sto dvacet. Bylo to vážné, lidé seděli v lágrech a dostat je z lágru do Svobodné Evropy, s bytem, platem, trvalým zaměstnáním, které baví, to byla výhra v loterii. Ve Svobodné Evropě, to je pravda, byla novinářská činnost jasně propagačního zaměření, v tom se komunisté nemýlili. Vysílání bylo skutečně mocným nástrojem, ani ne v propagandě, ta byla ve vysílání chytře schována, někdy méně, někdy více, ale ve zpravodajství, které bylo pravdivé jako BBC, zkrátka ve zpravodajství se nelhalo.“
Velkou změnu přinesl rok 1968
Po srpnové okupaci a v prvních letech normalizace přišla do Mnichova nová vlna uprchlíků. Šlo přitom o špičkové odborníky, novináře a umělce.
K této vlně patří například Lída Rakušanová, Olga Valeská, písničkář Karel Kryl nebo začátkem 80. let herec Martin Štěpánek. Někteří z těchto nově příchozích přitom byli bývalí reformní komunisté. Podle publicisty Petra Broda, který do mnichovské redakce RFE nastoupil v r. 1987, to uvnitř redakce vyvolávalo určité vnitřní pnutí:
„Oni se nestřetli navenek ve smyslu, že by to ovlivnilo vysílání. Naopak ve vysílání byla přítomnost osmašedesátníků velmi silná. Mám na mysli hlavně Milana Schulze, Agnešu Kalinovou, Karla Jezdinského, Slávu Volného atd., což byly hlasy a pera, známá československým posluchačům a čtenářům,“ vzpomíná Petr Brod.
„Tito redaktoři mluvili z bezprostřední zkušenosti s československým režimem. A to také dodávalo jejich příspěvkům šťávu a sílu. Uvnitř to samozřejmě vedlo k tenzím, protože řada osmačtyřicátníků se nemohla vyrovnat s tím, že bývalí členové KSČ najednou sedí vedle nich v kanceláři nebo ve studiu a že mají co mluvit do programu. To napětí ovlivnilo osobní vztahy uvnitř redakce a vedlo i k polemikám v exilovém tisku,“ dodává Brod.
To potvrdil v rozhovoru, který mi poskytl před deseti lety, k 60. výročí RFE, ředitel jejího československého vysílání v Mnichově Pavel Pecháček.
Útoky na Svobodnou Evropu
A Pavel Pecháček byl také u toho, když se Svobodná Evropa v 70. a 80. letech minulého století stala terčem útoků komunistického režimu. Nezůstalo přitom jen u nenávistné propagandy, pomlouvačných kampaní nebo dobové satiry v časopise Dikobraz. Praha se pokoušela do Svobodné Evropy vysadit i své agenty.
Podle Pecháčka si RFE nové adepty důkladně prověřovala. Nicméně jednomu se do ní proniknout podařilo.
Byl jím dnes už legendární kapitán Pavel Minařík, kterého po jeho návratu do Československa v roce 1976 komunistický režim využil k diskreditační kampani proti Svobodné Evropě. On sám během svého působení v Mnichově dokonce několikrát navrhoval, aby byl proti RFE proveden teroristický útok. K tomu skutečně došlo, ovšem až později. Za útokem v roce 1981 stál terorista Šakal a byli při něm zraněni čtyři lidé.
A byl to konečně Pavel Pecháček, kdo jako jeden z prvních západních novinářů dorazil do Prahy hned v prvních dnech sametové revoluce a reportoval odtud pro Svobodnou Evropu o událostech na Václavském náměstí.
Stěhování do Prahy
Po pádu bývalého režimu začala docela jiná kapitola Svobodné Evropy. Na jedné straně jí hrozil zánik, Kongres ve Spojených státech, který dosud financoval provoz RFE, se domníval, že už není důvod „držet Svobodku při životě“. Ukázalo se ale, že nesvoboda ve světě s pádem železné opony neskončila.
Dál přetrvává v řadě zemí světa, do kterých dnes Radio Free Europe vysílá ze svého nového sídla na pražském Hagiboru.
„Já myslím, a nejsem sám, že kdyby nedošlo ke stěhování do Prahy, tak by Svobodná Evropa už neexistovala. Dnes vysílá jinam, ale má stejné zásady. Prostě – informovat, informovat, informovat. To je její plus a také nutnost, protože v těch zemích světa, které jsou ještě nesvobodné, je nejdůležitější, aby byli lidé pravdivě informováni o tom, co se u nich skutečně děje. A že se někdy dějí hodně zlé věci! Takže já myslím, že Svobodná Evropa bude z tohoto důvodu existovat v Praze ještě dlouhá, dlouhá léta,“ byl přesvědčen Pavel Pecháček.
Česká redakce Svobodky se ovšem v roce 1995 stala součástí Českého rozhlasu. Vznikla tak stanice Český rozhlas 6/Rádio Svobodná Evropa. A konečně nástupcem této stanice se v roce 2013 stal Český rozhlas Plus.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka